Dovolit si změnu
Do nějakých osmnácti, devatenácti let jsem si nedovolila zásadnější osobnost. Pak přišly první flirty s klukama z řad metalistů (dlouhé vlasy u chlapů mě lákají odjakživa), a od té doby už přes deset let nosím MP3 přehrávač plný metalových alb. Nostradamus od Judas Priest, Eternity a Beyond od Freedom Call, metalové covery od Reinxeeda, What lies beneath Tarji Turunen, Nemesis od Stratovarius, nebo naposledy Endless forms most beautiful od Nightwish. Zvykla jsem si chodit s duněním v uších, a zakuklila jsem se v kokonu z kraválu, nosných melodií a elektrických kytar.
Fotodeník: Drobky a inspirace
Ano, v ideálním případě je lepší učit se praxí. Jenže knížky jsou od toho, aby inspirovaly. Je to dlouho, co jsem nekoupila fotografickou literaturu. “Přerostla” jsem standardní produkci populárních publikací, ale ne tak dlouho zpátky mi padla do oka jedna, kterou napsal Steve Johnson. V doprovodném textu v kapitole, kterou jsem téměř celou přeskočila (pojednávala totiž o typech fotoaparátů a trojlístku citlivost/clona/čas v módu pro začátečníky) mi během listování k další kapitole padl pohled na jednu konkrétní větu: jako fotograf se nezlepšíte tím, že jednou za měsíc pořídíte několik záběrů úžasné krajiny nebo krásné modelky, ale tím, že budete neúnavně cvakat spousty snímků mnoha obyčejných věcí.
O životě offline
Když mi začíná selhávat inspirace, pravidelně mi pomáhá číst ostatní blogy. To je ostatně i důvod, proč si nechávám v navigaci odkaz na stránku s oblíbenci, které čas od času aktualizuju. Tvorba samotná je proces, který jen potřebuje propojit formu a téma. Čtení ostatních webů je ale ten katalyzátor, který dodává reakční energii, pokud se stane, že ta dosavadní vyhasne.
Můj blog v proudu času
Já a můj blog … to je story na dlouho. Původně jsem nechtěla skončit jako: “Kdo neumí učí” , ale nakonec jsem se zabydlela v rubrice, do které patří články o blogování. Ať už ty popisné a návodové, nebo ty pocitové a vykecávací. Za svoji největší ztrátu považuju úmrtí zálohy se svojí grafikou za celé moje působení na blog.cz; když už nic, mohla být legrace v případě výběru fotek do blogovacích článků. Je sice fajn mít jistotu, že mě nezablokuje antivirák skrz prudce toxický obrazový doprovod článků, ale trocha nostalgie by byla fajn, a je na prd, že mi zůstaly anonymní návrhy pro cizí lidi, ale screeny mých vlastních bložínqů už nikoli …
Tři měsíce s prťousem
K posledním Vánocům jsem si pořídila nový foťák. Ne že bych jej potřebovala; “jenom” jsem zjistila, že Panasonic vyrábí foťáček s 3/4″ micro snímačem, a objektiv v setu je hodně širokoúhlý (proti klasickým 18, případně 16 mm začíná na 12 mm) . Už jsem zmiňovala, že objektiv Tokina 12-28 mm, který jsem si v říjnu loňského roku pořídila k Nikonu, je pro moje účely ideální “seťák” (ne, nejedná se o tak levný objektiv a ano, je to hodně širokoúhlé, ale když já ty hodně široké úhly ráda) . Největší problém u malých kabelkových foťáčků pro blogerky byl “moc dlouhý” objektiv (setové 18 mm objektivy mě opticky neinspirují) , tak jsem odolávala a odolávala …. než jsem zjistila, že Panasonic dodává s GF7 setový objektiv, který začíná na zatraceně širokém úhlu.
#jsemdost
Blogerka Bára napsala 15. března článek, který hovořil o mnohdy přehnaných požadavcích na dokonalost, které vůči sobě míváme. Pokud nás soudí ostatní lidé, dá se to ještě pochopit (nevidí do nás a mají potřebu vyjadřovat se k záležitostem, které se jich netýkají) . Když ale soudíme my samy sebe, je to o to horší. Tušíme, že to, co vidíme na internetu je jen úzký výřez, který navíc prošel pečlivou cenzurou. Ani to nás ale mnohdy neodradí od pokusů našroubovat si svůj “průměrný” život do stránek magazínu Vogue.
Proč se mi neplní přání?
Pohádky jsou plné návodů na to, jak si správně přát. Většinou dostane pohádkový hrdina nějakou proprietu, která je k tomu nezbytná, případně omezený počet pokusů, ale celkem často je přání nějaký zásadnější kumšt. Přitom spousta lidí má vlastní zkušenosti s tím, že “přivolat” si svoje přání do života není zas takový problém. Kolikrát jste si už říkali: “Jenom ať mě nevyvolá ke zkoušení” , a velice často to “padlo” na vás? Kolikrát už jste si říkali: “Hlavně ať to nedopadne tak a tak” , a ono zrovna ano? Vznikl kolem toho celý “vědní obor” , kterému říkáme zákony schválnosti, případně Murhpyho zákony, jak kdo chce. Proč si může být člověk doopravdy jistý, že “přání” takového druhu vyjde?