Mění digitální doba základy novinařiny?

Často to vypadá, jako kdyby digitální doba ze svojí vlastní podstaty něco změnila. Analog je mrtvý, novináři preferují rychlost a blogeři nahánějí zobrazení a sdílení. Novinářské řemeslo jako takové se zdá mrtvé; aspoň tedy podle nově se utvářejících stereotypů, které vytláčejí ty “analogové” .

Drtivá většina novin v současné době existuje v internetové verzi.  Webové stránky fungují trochu jinak, než tomu bylo u tištěných novin. Noviny si koupíte jedny, zato webové stránky proklikáváte, a stejně jako blogery začali učit systém win-win (nepovažovat se za konkurenci, ale vzájemně si sdílet obsah, aby čtenáři z blogů odcházeli konkrétním směrem) , nebylo by od věci upravit i celou žurnalistickou platformu. Novináři se stále považují za konkurenci, i když hromada deníků publikuje velkou část obsahu exkluzivně na síti. Je to logické – do tištěných novin se toho tolik nevejde, zato kapacita internetu je omezená pouze diskovým prostorem zakoupeným u providera.

Přitom konkurenční smýšlení může za nedodělky a překlepy v internetových zprávách, které pověsti “profesionálních deníků” příliš nesvědčí. Novináři by měli být v první řadě těmi, kdo dbají na gramatiku, a ne že vám budou na Facebooku brečet, že nikdo nemá ponětí, jak moc těžké je napsat nadpis a perex bez chyb, když 75% čtenářů bloguje a mají tím pádem s internetovou publikací vesměs solidní zkušenosti.  Nedivím se novinářům, že mají takové problémy: mít na nadpis a perex průměrně tři vteřiny, aby se článek zveřejnil před konkurencí, budu se nejspíš divit, co mi tam ti trpaslíci naskládají 🙂 .

Nabízí se otázka, jestli digitální doba mění základní principy novinářské práce. V současné době si deníky cení víc zrnitých obrázků vyřezaných z fotky z mobilu, hlavně že je na ní Agáta Prachařová (někde možná mezi vším tím šumem), než aby se zaměřili na kvalitu jak obrazového doprovodu, tak samotného textu. Najít základní hrubky nebývá v jednotlivých článcích příliš problém, což je podle mě závažnější problém, než samotná morálnost visení na protějším stromě na poslední větvi.

Přibývá studentů žurnalistiky, kteří na svých blozích zmiňují, že je na žurnalistické škole nenaučí psát. Ono to v digitálním věku ani není potřeba – důležitější je talent na vyhledávání a vytváření skandálů, protože jak už moudře pár let zpátky poznamenal Pavel Novotný, článek s fotkou Bartošové si otevře i ten, který normálně bulvár nečte. Co na tom, že ten článek není o Ivetě Bartošové, ale o Rychtáři, Macurovi a zvukaři Standovi a počínání novináře je tedy regulerní podvod?  Jenže Rychtáře, Macuru a zvukaře Standu by nikdo nerozkliknul. Rázem nabývá jiných obrysů oblíbený slogan profesorů na vysokých školách: když rádi píšete, tak pište, ale nelezte nám na žurnalistické obory.

Asi bychom si měli odvyknout od představy žurnalisty jako člověka, který ví co píše a dá textu jasnou formu, která odpovídá aktuálním normám spisovného jazyka. Stejně tak je úsměvné, když si dnes někdo myslí, že novinář je ten, který sbírá informace a následně je roztřídí  na ty relevantní a “ten neověřený zbytek” , který se k publikaci nehodí. Aktuální stereotypy přejí spíš zrychlování než pečlivosti, tak na selekci nezbývá čas a je nutné udělat vše tak, aby si nikdo neotevřel konkurenční článek. Že principy internetové publikace fungují kapánek odlišným způsobem milým novinářům uniká.

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: