zluty-zobacekČlánky o přítomnosti zdůvodňují různými způsoby, proč neplout v představách. Ať už se užírat v minulosti, nebo si vytvářet scénáře v budoucnosti, popřípadě tvořit úplně virtuální vesmír. V první řadě jde o to, že naše vlastní podvědomí nepozná, co je pravda a co pravda není. Když budete vlastní hlavu krmit neustálými myšlenkami na příkoří a na hádky,  nechá se překecat a nakonec se vám odmění emocionálním kolapsem, protože i když váš skutečný týden kritické zátěži neodpovídá, ten virtuální přetíží vaši schopnost zpracovávat emoce a vynutí si tvrdý restart. Výbuch pláče nebo vzteku; v závislosti na osobě a na dispozicích.

Přítomnost tady není jenom esoterický model. Je to záchranná brzda pro mozek, aby nemusel zpracovávat nálož dat, na kterou není stavěný. Neochota nechat věci být, nebo neustálé scénáře, které už v konečném důsledku ani neposlouchají vás, ale jaksi samy sebe nejsou zrovna nejvhodnější způsob, jak trávit volný čas. Ve viditelné a hmatatelné realitě nemusíte odhalit souvislost. Můžete si ale všimnout, že se dva záchvaty pláče objevily po měsíci, přibližně v době, kdy vám jela představivost naplno a vy jste si řekli, že když už nemáte chlapa, musíte se nějak vybít.

Zajímavé je, jak dělí záchvaty emocí čínská medicína. Pokud někde “bouchne kotel” , má to být znamení zádrhelů v konkrétních energetických drahách. Vztek souvisí s játry a žlučníkem, a celkově s elementem dřeva. Smutek (záchvaty pláče) naopak souvisí s plícemi a tlustým střevem, a elementem je potom kov. Podrobněji můžete prostudovat v literatuře věnované čínské medicíně, ale jako u všech projevů našeho těla, i výbuchy emocí znamenají, že je třeba něco řešit. A nemusí to být zrovna tutlání názorů pod deklem.

Člověk má být zakotvený v přítomnosti. S čistou hlavou a ochotou poradit si s tím, co doopravdy je. Ať už se bavíme o neustálém omílání starých křivd a předvčerejších hádek, nebo o vyrábění strachů do budoucna, všechno to neskutečně zatěžuje náš vlastní jemnohmotný systém. Výsledek je ten, že jsme unavenější a naštvanější, než bychom mohli být. Hromada zajímavých lidí má na emoce a celkově bytí v přítomnosti zajímavé názory, ale pohybují se na daleko vyšších stupních žebříčku, než je pro běžného člověka užitečné. Že mají být emoce pro tělo jedovaté? To pro člověka většinou není pádný důvod. Pádný důvod je výbuch, kdy nezvládl zůstat v klidu a rochnil ne v záchvatu vzteku, ale přímo v záchvatu řevu. Je sice užitečné dozvědět se, co nás ve vztahu s konkrétním člověkem trápí nejvíc, ale v první řadě je důležité respektovat názory vlastních nejbližších, i když to třeba znamená, že ve vás vidí jejich vlastní křivdy. To už ale není váš příběh – ten je jejich, a to už je mimo vaše pravomoci. Navíc respektovat neznamená souhlasit a přijmout za vlastní, jenom vzít na vědomí a nechat druhému člověku možnost diametrálně odlišného názoru.

Média v dnešní době s oblibou tvrdí, že zůstat v přítomnosti není prakticky proveditelné. Že je to zajímavý teoretický model, ale v praxi na něco takového člověk není stavěný. V první řadě by mělo být v našem vlastním zájmu nebát se zůstat se sebou samotným, a ty bubáky průběžně zpracovávat. Respektovat, že já jsem teď a tady, a s tím, co bylo vůbec nic neudělám. Že se z toho můžu poučit, ale dál je to moje věc a můj život. Že u lidí kolem neovlivním, co si o mně budou myslet nebo koho ve mně uvidí. Je ale moje věc, co budu dělat, a ta rozhodnutí by neměla záviset na okolních lidech.