Vyplatilo by se mi skončit?

V aktuální době si kolem sebe všímám dotazů, které směřují na blogerky a ptají se, jestli píší z vlastního zájmu, nebo jestli už je to jenom “samospádem” . Abych pravdu řekla, naposledy v listopadu 2016 jsem řešila to samé téma. Došlápla si na mě kreativní krize, a já jsem řešila, jestli moje psaní je věc, kterou chci dělat, nebo jestli už je to jenom síla zvyku, zabetonovaná deseti lety dennodenní praxe. Na jednu stranu se to poznává těžko; první roky jsem na blogu visela 24 hodin denně sedm dní v týdnu a zvládala jich “režírovat” několik. Poslední dva  roky si držím jeden, a všechnu svoji energii vkládám do pilování obsahu podle mojí aktuální vize. Nemůžu říct, že bych s tím měla málo práce. Sebere mi to všechen volný čas, ale ničeho nelituju.

Když jsem ty tři týdny loni v listopadu jenom tak přecházela od ničeho k ničemu, na vlastní kůži jsem zjistila, jak jsou koníčky důležité. Kdyby to mělo být jenom běhání nebo procházky venku. Když jsem chodila jenom do práce, z práce a domů, cítila jsem v sobě takovou jakousi marnost, docela podobnou dotazům lidí, co se pokoušejí zjistit, jaký je vlastně smysl života. Když se věnuju nějaké kreativní činnosti, naprosto jasně cítím, že smyslem života je žít, užívat a tvořit. Když odpářu “druhou půlku” svojí bytosti, rovnováha je narušená a mně najednou něco chybí.

Upřímně? Člověk si má povzpomínat, po čem toužil jako dítě. Co dělal nejraději v dětském věku a s čím vyrůstal. Než jej začali zpracovávat ve škole a zkoušeli dát snům konkrétní škatulky. Někdy to projde, někdy to samotnou podstatu věci zdeformuje a celé to skončí úplně jinak, ale když si člověk vzpomene, s čím naprosto samozřejmě vyrůstal jako malý, je té svojí cestě přece jenom o dost velký kus blíž. Když mě ve škole naučili všechno potřebné, pamatuju si, že jsem nějak ve čtvrté třídě začala existovat s papírem a propiskou. Počítám tedy s tím, že bych velice brzo začala psát i bez blogu, což jsem si ostatně ověřila loňský rok. Tehdy jsem začala velice často psát. Tak často, že jsem skončila s psaním deníku. Dokud jsem vymýšlela jiná témata, která nebyla o psaní, ale třeba o focení nebo o šminkách, byla jsem schopná napsat denně několik listů A4. Nárazově, dvakrát třikrát za týden, ale tato chuť pomalu ustoupila, když jsem začala psát po svém a hlavně když mi na blogu začalo týdně přibývat daleko víc článků.

Ze všech možných blogerských rad je pro mě ta nejúčinnější jednoduše psát. Jak psát přestanu, odumírají mi kreativní kanály  a vznikají zápisky do deníku. Jak začnu pomalu probouzet “psací anténky” , začínají se množit i nápady na články – nebo aspoň nemívám potíže vymyslet skoro každý den konkrétní nápad na konkrétní článek. Jen se nesmím omezovat jenom na žurnalistiku nebo jenom na ezočlánky. To pak fungovat přestávám; vystřílím munici, a najednou prázdno. Pro mě je zdaleka nejvýhodnější poslouchat svoje vlastní “vnitřní Já” , i když mi radí články z několika různých odvětví.

K dnešnímu článku mě inspiroval nejnovější příspěvek blogerky Barbory Holubovské.

Jak bych vypadala bez blogu? Tuším, že by ta hromada prázdných záznamních knih dostala nějaký  obsah. Od básniček, přes deníčky až po prózu. Nemám tedy žádný pořádný důvod přestávat s psaním blogu, když bych beztak skončila zase zpátky u psaní. Jen mi “leží” pár rozdělaných cyklů, na které si stále nenacházím čas. Ne že bych neměla kdy; už jsem si kolikrát říkala, že kdybych dělala každý den půl hodiny jedno nebo druhé (nebo třetí, počítám-li i oživování prozaických textů), vypadalo by to celé úplně jinak. Cítím, že každý ten jeden cíl  je věc, které se věnovat chci, jenom se rozhodnout a skočit do toho. Není příliš na co čekat.

Odebírejte blog e-mailem

Nechce se ti číhat na každý můj nový článek? Dej mi svoji e-mailovou adresu, a budu číhat za tebe.

Připojte se k 36 dalším odběratelům

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: