Co se týká ženskosti, dokážu se velice dobře obejít bez laku na nehty, bez řetízků na krk, a v posledních dvou letech i bez náušnic. Nějak si, co se týká zdobení, dávám oraz, tak mě ani nepřekvapilo, když se mi doma nakupily vzorečky od vůní, s tím, že pořádně nevím, jak chci vonět.

Abych to vzala popořadě, vím, co mi nevoní: nesladké vůně s břízou nebo nějakým aromatickým akordem, typickým pro mužské vůně (na chlapovi mi to voní, ale na mě ne) , nevoní mi klasické kytkovky (moc nudné) a kytkovo-ovocná kategorie (moc plastelínové) . S “orientálkami” z drogerie mám jeden zásadní problém: vydrží na mně vonět “celé” dvě hodiny a šmytec, a co se týká aktuálního trendu gurmánských vůní typu Olympéa nebo La vie est belle, tak ty jsou na mě až moc sladké a těžké.

Kdesi jsem četla, že je dobré vybírat podle flakonu, že člověka sám navede. Je pravda, že všechno fialové se mi zdálo nudné (Parlez-moi d’amour encore od Galliana, Infinite moments od Avonu, Eclat d’Arpege od Lanvinu), všechno světle růžové (Miss od Miss Sixty, Infusion d’rose od Prady, Rose od Paula Smitha, Gorgeous Gardenia od Gucci) moc slabé a unylé, ty zlatavé a béžové kousky (L’Instant EDP od Guerlaina, Naomi od Naomi Campbell, Royal Desire od Christiny Aguilery, Champs-Elysées od Guerlaina, Lalique de Lalique, Premiere Luxe od Avonu) spíš na sladší straně, ale pořád prvoplánové a nepřekvapivé, a ty bílé věci (Pur Blanca od Avonu, Perles de Lalique) spíš na straně  čistého vzduchu s nějakým kořením.

Když se tak dívám na ten soupis a vycházím z toho, že vím, co mi nevoní, zůstávají mi “divné” vůně, o kterých jsem už slyšela, že se na mojí kůži celkem zajímavě rozvoní. Jako byla lékořicová Love to the fullest by Reese Witherspoon od Avonu, nebo Féminité du Bois od Lutense v podobě hřebíčku v něčem sladkém. V jednom ze svých starších článků jsem ji popsala jako whisky smíchanou se slivovicí, ze které vykukuje hřebíček; teď cítím hlavně auru z něčeho sladšího, ze které čouhá klasické koření (hřebíček hlavně) .

Z barevné přehlídky uvedené nahoře je zajímavé, že je moje aktuálně nejoblíbenější Féminité du Bois vlastně hnědá s trochou růžového nádechu, vůně léta 2017 Un jardin sur le Nil žluto zelená a Voyage d’Hermés světlá béžová (ta je u mě ale tak napůl, protože z ní čouhá aromatický tón – aromatický ve smyslu kategorie pánských vůní – a mně ta typická bylinná čerstvost na chapech voní, ale na sobě to nosit nemusím) . La Nuit Trésor jakožto jediná gurmánka, co mi zůstala v poličce je barevně mezi růžovou, korálovou a oranžovou, což jí v zimě spolu s růžemi a čokoládou zatím chránilo místo ve sbírce.

Vadí mi plastelínovost jednodušších ovocenek, vadí mi unylost kytkových kompozic, a na těch orientálních kouscích z drogerie mi vadí nulová výdrž (co se týká mojí kůže) . Vybrat z toho nějakou vůni je pak celkem boj; bývala bych skončila u No.5 Premiére od Chanelu, ale to by mi nesměla vadit vanilka …

(kecám, skončila bych u Mahora číslo 26 / Neplést s Naomi Campbell, nebýt té kalamity v podobě 3/4 lihu na ředění, který z toho leze všemi póry vůně. Jenže jak na sviňu jsou ti Mahorové vcelku originál, “normálním” předlohám neodpovídají, a mně se zrovna líbí pojetí Mahor. )

Odebírejte blog e-mailem

Nechce se ti číhat na každý můj nový článek? Dej mi svoji e-mailovou adresu, a budu číhat za tebe.

Připojte se k 36 dalším odběratelům