Z deníčku blogerky

Virtuální versus hmotný: Jak se nezbláznit ze sociálních sítí?

Fotky na Instagramu zvládají vyvolat luxusní dojem. Objektiv snímá poměrně úzkou část celé scény, a není nic  jednoduššího než pohlídat, co se na výslednou fotku doopravdy dostane.  Já sama svůj feed s oblibou prokládám photoshooty, které tvoříme s Míšou Jurasovou. Vypadá to, jako kdybych měla neomezený přístup ke svým profi fotkám a každou chvíli něco fotila. Ve skutečnosti jsme se letos sešly koncem dubna a spáchaly focení, ze kterého postupně tahám všechny ty šeříkové a “vodní” fotky.

Záleží na vzorech

Blogerky, které zajímají mě, velice často přidávají jednou za dva, za tři dny, a reakce k mým příspěvkům taky nenaskakují obratem. Není důvod brát sociální sítě extrémně vážně, i když nezastírám, že minimálně z pohledu propagace jsou užitečná věc.

Všimla jsem si, že se na Facebooku a Instagramu daří extrémům, ať už extrémní ekologie, vyhajpovaný projekt “Stop plastům” , přehnaný pohled na stravování nebo křížová výprava proti antikoncepci. Jako kdyby ikona sociální sítě automaticky vypínala základní nastavení lidskosti a otočila knoflíkem na zesílení agrese. Přitom ty komentáře píšou zase jenom ti samí lidé, kteří by si do očí něco takového netroufli. Ne jen z důvodu nízké odvahy; jednoduše skrz to, že je základní lidský postoj vedený jinou cestou.

Dvě největší chyby

Moje začátky s blogem se odehrávaly vyloženě za monitorem. Necítila jsem se tak jistá, abych svoje názory vyjadřovala nahlas a tváří v tvář, a přes počítač jsem se cítila bezpečněji. Když se dnes ohlédnu, dělala jsem dvě základní chyby.

Za prvé, za monitorem je každý hrdina. Byla jsem ochotná postupovat proti všem pravidlům vedení fan blogu, ale hlavně jen proto, že mi chyběl osobní kontakt s “realitou” – líp mi bylo za monitorem než mezi lidmi, a celá ta věc s mým správcovstvím blogu se houpala neukotvená mezi napnutými lany z toho, co jsem našla na síti a co mi byli ochotní říct. Letos ve Starém Městě na koncertě jsem si říkala, že absence osobního kontaktu byla moje největší chyba.

A za druhé, nechávala jsem se rozptylovat hloupostmi. Za poslední rok jsem šla dost nahoru. Nebojím se to říct, protože sama vidím, jak za mnou zůstává diametrálně jiný obsah, než tomu bylo dva roky zpátky. Zaměřila jsem se konečně na obsah, na ty články a na to, co mě na tom celém tak baví. “Zamlada” jsem řešila spíš grafiku a trendy, a celý zbytek mi utíkal.

Iluze versus realita

Virtuální matrix a hmotná realita, ve které má člověk tělo jsou z pohledu komunikace a přístupu člověk-člověk dva rozdílné světy. Osoby, které mají myšlení ukotvené “na Zemi” nepovažují sociální sítě za střed světa. Naproti tomu lidé chronicky online mají myšlení vypěstované na principu černá-bílá, často jednají jen na bázi naprostých extrémů, a jakákoliv rozumnější interakce je s nimi zatraceně obtížná.

Inspirovat a spojovat – to měl být hlavní smysl sociálních sítí. Pokud už člověk necítí sám sebe, je nejvyšší čas odpojit sítě a strávit nějaký čas sám se sebou. Minimálně do doby, dokud se ze sociální sítě zase nestane “jenom” partner, a ne despotický uzurpátor celé naší mozkové kapacity.

Líbil se ti článek? Nezapomeň jej sdílet na sociální sítě! Děkuji 🙂

Autor Andrea V.

Jsem blogonomádka se zkušenostmi s mnoha projekty. Všechny svoje pokusy používám ke vzdělávání a k pobavení nejen kolegů, ale i všech, kteří mají zájem nahlédnout do hlavy bláznovi do psaní :) . andrea@vysvobozena.cz

6 komentářů u „Virtuální versus hmotný: Jak se nezbláznit ze sociálních sítí?“

  1. Čerf říká:

    Drobná potíž tkví v tom, že člověk, který “necítí sám sebe” většinou necítí ani potřebu se odpojit., resp. užitek, který z toho může mít.

  2. Le fille Ash říká:

    Krásně napsáno. Bohužel, často je to skutečně tak… každopádně, mám to úplně stejně. 🙂 Začínala jsem blogovat přesně proto, že si jsem mnohem jistější psaným projevem. Ten mluvený nikdy nebyl tak odhodlaný… blog mi ho trochu alespoň pomohl vytříbit. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *