Oko naširoko s Tokinou

Na Digimánii pod článkem o Nikonu D5600 jsem se dočetla, že Nikoňáci nemají na víc, než je jeden základní objektiv. Protože základní a střední třída nemá pohon ostření z těla, tak se my s Nikonem můžeme rozloučit s tunou levňoučkých skel z bazaru, a musíme nakupovat předražené bazmeky jenom kvůli tomu motorku v objektivu.

No … Na diskutéra jsem si vzpomněla, když jsem si objednala Tokinu 12-28 mm. Shodou věcí je zase pro mě něco na způsob základního objektivu. Vím, že pojem “základ” vymezuje poměrně typickou škálu ohniskových vzdáleností, ale u mě “použitelnost” končí někde u zobrazovacího úhlu 50°, a nabíhá u 90 mm makroobjektivu.

Ano, mám takový zvláštní dojem, že to bude sklo, které skoro nesundám. Jenže k tomu jsem se chtěla dostat: k tomu “svému” kousku Vesmíru, který mě baví. I tak mě překvapilo, jak je samotná Tokina těžká. Na štítku na krabici natiskla doručovací společnost údaj: “1,3 kg” . Haha, to určitě … Zbavím se krabice a uvidíme, kdo se bude smát naposledy.

Entry-levelový Nikon D3100 teď už nosím za objektiv, protože se v sestavě Tokina-Nikon brutálně posunulo těžiště směrem k objektivu. A vážně uvažuju nad tím, že si D3100 ještě chvíli nechám; právě kvůli váze. Když tolik váží Tokina, kolik by mi přibylo v ruce s Nikonem D5600, nebo D7100?

Bleskové ostření byla věc, která mě zarazila jako první. Na něco takového nejsem od setových bakeliťáčků zvyklá, i když samotná obrazová kvalita byla (a je) konkrétně u setového 18-55 mm velice slušná. Tokina tvrdí, že objektiv 12-28 není rybí oko, ale i tak je na nejkratší ohniskové vzdálenosti možné pozorovat výrazně viditelný soudeček. Kolem 20 mm už ten úhel záběru poznávám, a mezi nejdelším koncem u Tokiny (28 mm) a mým pevným Nikkorem (35 mm)  není příliš velký rozdíl.

Abych zůstala přesná, 28mm mi připadá jako 35mm, které dostaly prostor k dýchání. 28mm konec je blízký neutrálnímu zobrazení (ani prolamování širokoúhlého objektivu, ani “srážení” perspektivy pozorovatelné u teleobjektivů) , ale narozdíl od 35mm pevného skla (stále se bavíme o APS-C čipu) má pár milimetrů prostoru pro rozhlédnutí se doleva a doprava.

Světelnost 4,0/f  cílí spíš na krajináře než na osoby, které pravidelně pracují s hodně otevřenou clonou – ať už skrz světlo, nebo malou hloubku ostrosti. Pokud potřebujete lepší světelnost, je pro vás určená Tokina 11-16 mm, případně Sigma Art; tam jsem ale viděla nejkratší skla v relaci do 20 000 – 25 000 Kč  až od ohniskové vzdálenosti 18, případně 20 mm.

Na svoje první testování nového objektivu jsem si nevzala náhradní baterku. Přišla jsem do parku a zjistila, že na mě ze zrcadlovky svítí poslední čárka. U Nikonu to znamená pár snímků, načež ta poslední čárka začne blikat, a to už elektronika nespustí závěrku a tudíž nic nevyfotí. Tak jsem trnula a fotila jenom cíleně; nakonec jsem vytvořila deset snímků, a chybějící akumulátor využila jako důvod, proč se dostat dřív domů. Po včerejší hodině na bowlingu mě z nějakého záhadného důvodu bolí celá pravá půlka zadku, jako kdybych ty kuželky srážela právě prdelí, a pro účely každodenního fungování a chození to není úplně nejpohodlnější situace 🙂 .

2 thoughts on “Oko naširoko s Tokinou

  1. Malebné podzimní pohledy! Nejsem “nikoňák”, takže se nevyznám v těchto objektivech, ale je fakt, že čím dál víc ostřím ručně a automatu dávám dovolenou :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *