Mezi nebem a zemí

“Pustit se” neznamená “padat”

Je velice hezké sbírat motivační knihy a  celé dny ležet v uhlazených mýdlových výrocích jednotlivých spisovatelů. Čtením samotným člověk změní jenom málo; daleko složitější je odložit knížky, ponořit se do toho “zlého vnějšího světa” , a poznatky z kurzů a workshopů začít používat v aktuální hmotné realitě. Ne nadarmo v jedné takové knížce zaznělo, že workshopy jsou to nejgeniálnější řešení, se kterým přišla naše vlastní Prokrastinace jakožto s úhybným manévrem. Může se zdát, že workshop je přece praxe; konání samotné a důkaz, že to s tím pohybem myslíme vážně a něco začínáme měnit. Jenže workshop jako takový je prakticky motivační publikace převedená do 3D : místo toho, abychom četli, co máme dělat, nám rozumy předává nějaký člověk.

Mezi nebem a zemí

Dovolit si změnu

Do nějakých osmnácti, devatenácti let jsem si nedovolila zásadnější osobnost. Pak přišly první flirty s klukama z řad metalistů (dlouhé vlasy u chlapů mě lákají odjakživa), a od té doby už přes deset let nosím MP3 přehrávač plný metalových alb. Nostradamus od Judas Priest, Eternity a Beyond od Freedom Call, metalové covery od Reinxeeda, What lies beneath Tarji Turunen, Nemesis od Stratovarius, nebo naposledy Endless forms most beautiful od Nightwish. Zvykla jsem si chodit s duněním v uších, a zakuklila jsem se v kokonu z kraválu, nosných melodií a elektrických kytar.

Mezi nebem a zemí

Srdcem a hlavou

Bude to rok až dva zpátky, co se ke mně dostal materiál pojednávající o nalezení pevné půdy pod nohama. Od té doby pozoruju víc a víc důvodů, proč hledat kotvu v sobě, a proč důvěřovat hlavně sobě samotné.