“Pustit se” neznamená “padat”

Je velice hezké sbírat motivační knihy a  celé dny ležet v uhlazených mýdlových výrocích jednotlivých spisovatelů. Čtením samotným člověk změní jenom málo; daleko složitější je odložit knížky, ponořit se do toho “zlého vnějšího světa” , a poznatky z kurzů a workshopů začít používat v aktuální hmotné realitě. Ne nadarmo v jedné takové knížce zaznělo, že workshopy jsou to nejgeniálnější řešení, se kterým přišla naše vlastní Prokrastinace jakožto s úhybným manévrem. Může se zdát, že workshop je přece praxe; konání samotné a důkaz, že to s tím pohybem myslíme vážně a něco začínáme měnit. Jenže workshop jako takový je prakticky motivační publikace převedená do 3D : místo toho, abychom četli, co máme dělat, nám rozumy předává nějaký člověk.

Pokračovat ve čtení ““Pustit se” neznamená “padat””

Dovolit si změnu

Do nějakých osmnácti, devatenácti let jsem si nedovolila zásadnější osobnost. Pak přišly první flirty s klukama z řad metalistů (dlouhé vlasy u chlapů mě lákají odjakživa), a od té doby už přes deset let nosím MP3 přehrávač plný metalových alb. Nostradamus od Judas Priest, Eternity a Beyond od Freedom Call, metalové covery od Reinxeeda, What lies beneath Tarji Turunen, Nemesis od Stratovarius, nebo naposledy Endless forms most beautiful od Nightwish. Zvykla jsem si chodit s duněním v uších, a zakuklila jsem se v kokonu z kraválu, nosných melodií a elektrických kytar.

Pokračovat ve čtení “Dovolit si změnu”