Z deníčku blogerky

Recenze a kritika: Komu věřit?

Recenze knih mají aktuálně v rukách více či méně zkušení autoři. Ti zarputilejší vydrží dost dlouho na to, aby si vypsali ruku a vypilovali styl. Na Facebooku jsem narazila na kauzu, kde jedna česko německá spisovatelka vřeštěla pod recenzí na svoji poslední knihu, že to nemůžou myslet vážně. Kupa nadávek pod recenzí je  taky způsob, jak zacházet s kritikou. Dan Brown sklízí na svoji poslední knížku “Origins” samé špatné hodnocení, ale ani to lidem nebrání Brownovy knížky kupovat a číst. Záleží jenom na tom, či kritika je pro vás důležitější.

Český spisovatel Vondruška tvoří detektivky, zasazené do období vlády Přemysla Otakara II. Rytíři, čest a král – a vesměs nic, co by otevíralo téma spisovatelových politických názorů, tak je zvládají číst i lidé, kterým se nelíbí dikce Vondruškových rozhovorů v médiích.

Sám Vondruška uváděl, že nechtěl psát ságu. Jenže z jedné knížky bylo osm, z osmi jich je přes dvacet a detaily se kupí. Načež začali Vondruškovi psát čtenáři, že má mít Oldřich z Chlumu jedno dítě, v jedné knížce je to děvče a v druhé chlapec, nebo že ve Strážcích boleslavského mysteria král Oldřichovi věnuje pár dvorců, a ve Zločinu na Bezdězu o  dvanáct knížek dál Vondruška píše, že Oldřich z Chlumu nevlastní nic, “jenom” že spravuje králův hrad Bezděz.

Spisovatelé nejsou roboti. Je hloupé, když chybu v knize najde až recenzent. Nepříčetné řvaní, že je bloger dement spisovateli nepomůže. Ani s reputací, ani s eliminací šotků v ději. Ostatně, v hudebním průmyslu vedou muzikanti s hudebními kritiky tichou zákopovou válku. Kapela Unisono to trefně vyjádřila.

Kritici píšou, že hrajem sračky
ale nám to nevadí.
Náš úděl holt jsou tancovačky
občas nám to neladí.

Kořalka, pivo, holky víno, 
asi nám to závidí.
Jak máme někdy nakoupíno
to se hned tak nevidí.

Text, který mluví sám o sobě, a který říká, že neplánuje na hudební recenzenty hulákat něco o nahluchlých dementech (aspoň ne veřejně) . Vztah spisovatel – literární kritik stojí spíš na tom, o koho se chce sám autor opřít spíš. Blogeři v pozici recenzentů bývají českým autorům blíž – zvlášť těm, kolem nichž nepanuje nějak velký hype. Autoři knih proto mívají daleko blíž k různým výbuchům vzteku, když jim v recenzi na knížku někdo napíše, že mají v textu moc přídavných jmen a že je to nečtivé.

Začínající blogeři propagují svoje články tak, že jimi tapetují skupiny na Facebooku (ano, včetně mě 🙂  ) . Spisovatelé s oblibou obesílají ve velkém blogy, které jsou ochotné sepsat recenzi na knížku, aby svoje děťátko dostrkali mezi lidi. Ochota jít s kůží na trh by měla být provázaná s ochotou skousnout věci, které se nám zrovna dvakrát nelíbí. Dokud autor nebo bloger existuje v takovém tom svém inkubátoru, kam zavítají jenom podobně založení, není to s kritikou takový problém.

Věci se začnou lámat teprve v okamžiku, kdy se do našich virtuálních domovů začnou dostávat naším myšlením nezatížení lidé, a ti nám začnou psát něco kompletně jiného, než bychom bývali chtěli slyšet. Jenže i to patří k fázi, kdy se naše tvorba začíná dostávat mimo komfortní zónu, kterou máme vypeřinkovanou a dokonale bezpečnou.

 

Líbil se ti článek? Nezapomeň jej sdílet na sociální sítě! Děkuji 🙂

Autor Andrea V.

Všechny svoje zkušenosti používám ke vzdělávání a k pobavení nejen kolegů blogerů, ale i všech, kteří mají zájem nahlédnout za závoj blogování. andrea@vysvobozena.cz

4 komentáře u „Recenze a kritika: Komu věřit?“

  1. Čerf říká:

    Od skutečné recenze očekávám alespoň tři základní věci:
    1. Zaujetí – není nic horšího, než když z recenze čiší nezájem o to, o čem autor píše
    2. Schopnost/profesionalitu – když je článek důkazem, že sám autor recenze neumí psát ani trochu, těžko budu jeho slovům o nějaké knížce přikládat váhu
    3. Službu knize/autorovi – recenze může knížku úplně rozcupovat, ale musí z textu být patrné, že cílem je nejen ukázat, co je špatně, ale i jaká je cesta nápravy; smyslem recenze pro mě rozhodně není pouze vystavit na odiv genialitu a ostrovtip autora recenze.
    Když si to takhle jednoduše sepíšu, musím bohužel dojít k závěru, že mnoho textů, které jsou na blogu vydávany za recenze, má ke skutečné recenzi, takové, jakou bych si ji představoval, abych se podle ní mohl jako čtenář skutečně orientovat nebo dokonce rozhodovat, velmi daleko.

  2. Michaela říká:

    Já už třeba blogové recenze téměř nečtu. Nebaví mě ta snaha lidí, kteří to většinou nezvládají jak z pohledu stylu, tak zajímavých názorů. Mám pár lidí, jejichž vkus mi sedí a jejich názory beru a občas si i podle nich knihu koupím, ale raději se řídím vlastním instinktem, ten mě totiž ještě nezklamal. Doba blogů s sebou bohužel přinesla spoustu neucelených článků, děsivé gramatiky a nepřeberné množství názorů, ve kterých se často hledají ty relevantní.

    1. Andrea V. říká:

      Knižní blogy obcházím, i když jsem sama “papírožrout” a knihomol. Raději se projdu v knihkupectví a vyberu si podle obálek a náhodných nakouknutí do knihy 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *