Snaha médií a ostatních zainteresovaných osob, směřující k tomu, abychom měli co možná nejvíc relevantních dat nejde přehlédnout. V současné době máme před sebou spoustu variant – ať už hledáme péči o tělo, nebo ideální způsob stravování. Až se mi zdá, jako kdyby existovali aktivisté, kteří jsou placení jenom za vymýšlení extrémů. Je fajn, když dostávají prostor i méně konvenční témata, ale samotná snaha otisknout na stránkách magazínů každou hloupost začíná být poněkud groteskní.

Mladé slečny začínají vrčet na beauty blogerky, protože mají mít příliš věcí zadarmo. Možná jsem divná, ale když jsem viděla na instagramu Petry Vančurové podklady k poslednímu videu (PR balíčky za tři měsíce), zmocnila se mě hrůza. Ty krabice naskládané vedle sebe všude možně vypadaly jako sklad menší drogerie, a jenom z představy, že bych měla každou tu věc vzít do ruky, vyzkoušet a ještě si zapamatovat, zač co stojí mě polil studený pot.

Nevím, jestli to tak působí jenom na mě, nebo to tak vidí i další slečny, jenom se bojí v tom vřeštícím davu říct svůj názor, ale já jsem asi jediná, která beauty blogerkám ty produkty nevyčítá a obdivuje je za to, kolik tun dat jsou schopné přetřídit, zapamatovat a prezentovat. Nebudu rozebírat problematiku youtube válek, protože mi z toho pokaždé vyleze akorát tak hejt – jenom si až moc živě pamatuju to zděšení, které mě popadlo, když jsem viděla všechny ty krabice pohromadě.

Aktuální názor je takový, že blogerky jsou zlodějky a lhářky, a je alarmující, jak málo stačí, aby kdokoliv rozpoutal mediální válku proti komukoliv, kdo se mu zrovna hodí. Osobně si nemyslím, že si za to mohou blogerky samy. Každému může být putna, kde co která dostala nebo koupila – v hledáčku zájmu by měla být spíš úroveň a pravdivost samotných recenzí a ochota vymýšlet pro svůj blog kreativní nápady – beauty blog neznamená jenom jednu recenzi vedle druhé.

Média jsou vděčný prostor pro jakékoliv spekulace a polopravdy, protože je živí shlédnutí, zakoupení nebo jenom jednoduše to, že si je pustíte jako kulisu. Uvítají proto cokoliv, co jim přiláká pozornost diváka. Tím spíš, když je podobných projektů pokaždé víc a vítá se tedy cokoliv, co danou skupinu odliší a napevno včlení do automatických voleb co největšího počtu lidí. S tím, že je nutné jít pro kontroverznější a kontroverznější náměty, nezávisle na tom, jestli základní lidskost pláče nebo ne. Morálka už je poměrně dost zatížená inflací, navíc zavání něčím, co vymyslel nějaký člověk. Naproti tomu základní lidskost je něco, co cítíme uvnitř sebe, a je to tedy to, co nám radí tak, abychom se nemuseli sami za sebe stydět.

Blogerky v tom navíc nejsou samy. S rozšířením internetu se rozšířili i dietní znalci, a všechno, co sedlo jim najednou prodávají jako spolehlivě fungující nápad i pro ostatní lidi. Troufám si říct, že blogerky jsou ještě neškodné; i když učí mladinké slečny nakupovat kvantum věcí, které nejde spotřebovat. Ať už se podíváme do pořadů založených na hubnutí nebo do ženských časopisů, v obou směrech na nás vyvíjejí tlak založený na extrémech. RAW strava propagovaná jako nejzdravější možná záležitost, extrémní veganství založené na exotických obilninách (a pohanka a lněné semínko pláčou).

Můžeme se zeptat, nač bychom měli kupovat “pytlíkované zrní” z ciziny, když stačí respektovat přirozené plodiny, které jsou v naší oblasti “doma”. Překombinované myšlení a programové vštěpování tisíce různých hloupostí má zahlcovat kapacitu pro naše myšlení a bránit nám v tom, abychom si důležité záležitosti přetřídili sami. Na jednu stranu se může zdát, že novináři jsou jenom čestní, když nám denně servírují průsery a kopance všech možných ministrů. Na stranu druhou se sluší zeptat, kolik z nás bude řešit vlastní život, když nás neustále krmí příběhy o politicích – ještě líp, když v nás ty povídky probudí neskutečný vztek.

Kolik lidí bude používat svoji hlavu a řešit vlastní život, když je nejdřív potřeba prohrabat se čtyřmi tunami podružností? Kravin o tom, jestli mléko škodí nebo ne, jestli si to blogerka koupila nebo jestli to dostala, jestli jí za videa někdo platí nebo neplatí, jestli po kukuřici padají zuby, jestli maso v našich střevech hnije nebo nehnije, když stačí zkusit jednou a pak pozorovat svoje vlastní tělo?  Když se stačí podívat, jestli produkty, které sama znám blogerka popisuje pravdivě a na základě toho ji sledovat nebo ignorovat? Snaží se nám natlouct do hlavy, že je životně nutné naprosto všechno vědět. Pod tíhou tohoto “zákona” se nám v hlavě melou hromady a hromady naprosto nepodstatných podnětů, na jejichž základě jednomu nezbyde čas na myšlení samotné.