Podstata blogování

12.1.2018 Z deníčku blogerky 10 komentářů 4330

V současné době už není celé blogování takovým trendem, jakým bývalo ještě šest let zpátky. Nebo se mi to jenom zdá, protože mi je 28 let, a blogerky v mém věku jsou oproti těm mladinkým těžce nedostatkové zboží 🙂  . Jak postupuje čas, nějak se blogy vytrácejí, i když v tuto chvíli nejsem schopná říct, jestli je to nedostatkem zájmu, nebo mým vzrůstajícím věkem . Jak jsem už tady na blogu psala, velice ráda působím jako dinosaurus, a tak nějak mě nenapadlo, že jsem jakožto blogerka přetáhla všechny akceptovatelné termíny pro skončení činnosti. To už v mém případě zní daleko přijatelněji označení „žurnalistka“ , protože slovo „blogerka“ v mém věku evokuje takového toho diblíka, který se ve dvaceti obléká jako pětiletá holčička a evidentně odmítl dospět.

Většinou člověk nezačíná blogovat s tím, že to má do smrti. V mládí sice jeden moc daleko nedohlédne; má v hlavě takové to vakuum, které dosáhne někam do doby za čtrnáct dní, a ten zbytek už je „pravěk“ , případně „věčnost“ . Ptát se mě v mých sedmnácti u mého prvního založeného blogu, jestli počítám s tím, že budu na internetu psát i za deset let, a tím pádem bude dobré zvolit službu, která se nezačne hned rozpadat, odmítnu odpovědět. I dnes bych vám řekla, že deset let je až moc dlouhá doba nato, abych pevně věděla, kde a čím budu. Že si velice ráda nechávám svoji vlastní svobodu ohledně autentických rozhodnutí, i když mi už tehdy mohlo být jasné, že to s tou mojí vášní pro psaní je dost zlé na to, abych plácala časem s pokusy o „normální“ web kapele, nebo se trápila s Gimpem a Photoshopem a hrála si na šéfku grafického klubu.

Budiž – aspoň nemůžu říct, že bych nebyla dostatečně autentická. Osahala jsem si za tu dobu kde co, a proto nabeton vím, že v budoucnu nezalituju. Že jsem nevyzkoušela Blogger, že jsem si nezkusila obuv kosmetické blogerky, že jsem nikdy nekoupila dražší vůni, i když mám teď nově na poličce znovu zpátky Avon – psala jsem teoretické články pro účely „výuky“ fotografie, šéfovala jsem fotografické divizi jednoho blogerského časopisu, poměrně dlouho zkoušela být fotoblogerka a ještě déle jsem se snažila narvat do lodiček fotografky, i když jsou pro mě ty křápy stokrát horší než španělská bota a mám milion chutí mrštit s nimi někam do příkopu. Že se to časem roztáhne? Neroztáhne!! Je to stejná lež jako třeba názor, že je vůni nutné zkusit minimálně dvakrát nebo třikrát, i když vám smrdí. Když je to neutrál/zajímavé, tak budiž, ale jak je to průměr / fuj krucinál co to je , nepomůže mi ani opakované zkoušení. Já vím, že použít v jedné větě slova „Chanel“ a „Smrad“ zavání vlastizradou, ale co s těmi vůněmi, když je to pro jednoho tak ukrutně sladká katastrofa? .

Musím se přiznat, že se velice ráda nechám ovlivnit něčím velice dobrým nápadem. Je pravda, že se v poslední době musí ten nápad týkat žurnalistické divize, protože jsem už ze stavu „všechno a nic“ poněkud vyrostla, ale i tak jsem velice snadno ovlivnitelná módními vlnami, nebo třeba šikovnými beauty blogerkami s velice hezky propracovanými stránkami – a že jich v současné době není málo. Myslím, že to na mojí dosavadní cestě bylo velice krásně vidět. Já sama zhruba vidím, kde mám tu červenou nit a co je pořád stejné, ale být externí pozorovatel, asi se v tom ztratím. Jelikož se zvenčí nevidím, nedokážu posoudit, jestli díky tomu třeba nejsem důvěryhodnější – to je ale spíš moje zbožné přání než realita 🙂  . Ve skutečnosti jsem spíš zmatkářka a ideální konzument, ale i to se s přibývajícím věkem upravuje. Moje blogování vždycky záviselo na psaní, a přišla doba, kdy jsem to vnitřní pnutí už nedokázala ignorovat. Když jsem zvýšila počet článků na blog za týden, všimla jsem si, že nepotřebuju psát deník. Ani se nedivím – pokaždé mi to vysaje všechny nápady a když jsem se už párkrát pokoušela něco po čase napsat, přistihla jsem se, jak sedím nad prázdným deníkem a říkám si: „Co tam mám sakra psát?“ .

Někdo má ten samý pocit, když otevře editor článků na blog a snaží se po dvou měsících chod svých stránek obnovit. Hromada věcí se od dob mého mládí změnila (aspoň doufám), ale jedno zůstalo stejné: představa, že bych teď dva měsíce neměla napsat ani písmenko mi připadá jako věčnost. Ani bych se nedivila, kdybych se jednou ráno probrala a zjistila, že mám místo prstů klávesnici. Když za den nevymyslím jeden nápad na nový článek, cítím se nesvá a celou dobu mi šrotuje v hlavě, kde asi ten nápad nejlíp sehnat. Pokaždé najdu tak nějak vevnitř vedení, kudy dál a málokdy se stane, že doopravdy nic nevymyslím. Ostatně, chce to i dobré plánování a hlavně systém, jak zpracované nápady rozlišit od těch nezpracovaných. Vzpomínat po dvou měsících, jestli jste tu danou myšlenku někde zpracovali nebo ne je totiž pěkná otrava. A abych řekla pravdu, stejně jsem ještě nenarazila na způsob, jak to dodatečně zjistit. Jsem schopná svoje nápady zrecyklovat na tunu různých způsobů a hledejte pak něco …

Občas mě sice mrzí, že nemůžu ten zbytek rubrik zlikvidovat nadobro tak, abych do Strejdy Googla nenadělala ohavné díry a nedostala se tak za trest až na chvost těch „3 000 000 možných výsledků hledání“, ale jednoduše mi nezbývá než akceptovat svůj styl, který se čistí a vyvíjí. Že po roce uvidím tak moc rozdílů mě nenapadlo; ostatně musí být důvod, proč na svojí staré prezentaci mluvím o osmi návštěvách za den na účet WordPressu, a v současné době mám průměr kolem 30 na té samé platformě, která se mi před časem zdála neperspektivní. Jediné, co by zavánělo receptem na blogování je snad to, že má každý dělat co jej baví. Nic originálnějšího nemám 🙂 .

Odebírejte blog emailem

Další článek dorazí přímo do vaší e-mailové schránky

10 Responses to :
Podstata blogování

  1. Vlasta napsal:

    Ahoj jmenovkyně! Naprosto s tebou souhlasím. Třeba s tím, že člověk by měl dělat, co jej baví. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se na nějakou dobu (ne v řádu měsíců, ale třeba týdnů) odmlčela, neměla o čem psát. Pak měla období, kdy jsem psala jen o knížkách, kdy jsem víc fotila a cestovala… tak různě. Ale důležité je, že do toho dává bloger něco ze sebe, že je to snad i aktuální, protože mám zkušenost, že věci, které přednastavím, se pak z nějakého důvodu nestávají čtenými a oblíbenými články. Takže jsem rezignovala na nějaké plánování a vedu blog čistě spontánně. 🙂

    Měj se krásně! 🙂

    1. Andrea V. napsal:

      Ahoj jmenovkyně 🙂

      S přednastavenými články to mám podobně. Jak něco nachystám na zítra nebo na pozítří, je to ještě v pohodě. Ale jak je to o týden, nedej bože o dva dopředu, tak ty články v den, kdy vyjdou už tak nějak nejsou moje 🙂

  2. Čerf napsal:

    Já mám kliku v tom, že jsem začal psát blog až ve zralém věku, takže se mi snadněji drží směr; nedělám žádné velké revoluční změny, spíš se snažím udržet podobnou míru nadhledu a podobnou “poetiku” ve článcích různých žánrů. No a aby v každém z nich bylo aspoň něco málo ze mě a bylo to poznat :-).

    1. Andrea V. napsal:

      Vyzralost je v pripade blogu vyhodou 🙂

  3. Lenn napsal:

    Já si neumím teď třeba ani představit, že bych v budoucnu přestala psát, ale člověk nikdy neví, co se stane a kam ho život zavede. S plánováním článků to mám tak, že si vždycky dám počet článků, které chci za týden napsat, ale pak často nemám čas a nebo jsem hodně unavená a pak píšu méně, než bych chtěla. To mě celkem mrzí, ale jsem ráda, že se můžu vypsat i v rámci studia žurnalistiky 🙂 já první blog měla jako dítě před deseti lety a je vidět, že se blogy hodně změnily. Fashion blogerka ze mě asi nikdy nebude, ale budu se učit fotit, tak jsem zvědavá 🙂

    1. Andrea V. napsal:

      Ano, foceni … Bavi me to, ale na “profi” urovni spis psat, nez fotit 🙂

  4. Radka napsal:

    Krásná úvaha s pravdivým zakončením 🙂 Také myslím, že málokdo, kdo si v pubertě zakládal blog, přemýšlel nad tím, jaká bude budoucnost takového projektu a jak dlouho se mu vůbec bude věnovat. Sama jsem si první blog založila před 11 lety. I když tam byly nějaké promlky, stále bloguju a řekla bych, že mě to baví a naplňuje čím dál tím víc.
    Svět blogu se od té doby rozhodně změnil. Nevím, jestli se dá přímo říct, že by blogy upadaly, spíš ne – když si vezmeš, že některé blogerky si tím vydělávají a že se psaní blogu oceňuje různými cenami včetně Magnesie litery. Ale přibyly youtubeři a přibylo publikování na sociálních sítích, které je nyní nedílnou součástí blogování. A to vše blogování jako takové rozmělnilo. Kdo ví, kam to půjde dál, a jak se na to my, staré blogové gardy, budeme adaptovat.

    1. Andrea V. napsal:

      Souhlasím. Jak se mění člověk a témata, mění se taky blogový svět. Jde jen o to, co si kdo vybere a jak se v tom všem zorientuje.

  5. kejmy napsal:

    čudovala by si sa, ale najznámejšie (a v podstate tie najlepšie) blogérky u nás (aj u vás) majú pred 30, ak nie po nej… Ejvi, Romilikes, Timeatimbo, ZuZu, Drew-Beauty, Zrzkastyle, Style Cookbook… Všetkým tiahne na 30 a niektoré z nich majú po 30 a prispievajú celkom kvalitný obsah.

    ale súhlasím, že fenomém blogovania sa vytráca a sledovanosť klesá. ale je to tým, že nastala éra instagramu a ľudia sú lenivý čítať a radšej si pozrú video bez myšlienky…

    blogujem viac, ako 6 rokov a viem, aké ťažké je presadiť sa a keď to všetko človek robí sám. za bloggerov považujem tých, ktorí sa tým reálne dokážu uživiť… čo ja napríklad nie som, aj keď sa mi darí celkom dobre. človek musí vedieť tú stragégiu na to, aby jeho články niekto aj čítal. ja osobne som sa s wordpressom vôbec neskamarátila, podľa mňa tá platforma (u nás) nemá čitateľnosť. blogger patrí predsa len google a určite je jednoduchšie nájsť blog na bloggeri ako na wordpresse, samozrejme záleží na tom, čo je jeho obsahom a všetky veci okolo blogovania, ktorých je kvantum…

    ale chápem tvoj výlev, prešla som si tým a len dúfam, že sa ľudia k čítaniu blogov ešte vrátia!

    THE WORLD BY KEJMY

    1. Andrea V. napsal:

      Ahoj,

      děkuju za tipy. Ze zmíněných dam neznám ani jednu – budu to muset napravit 🙂

      Tvůj pohled na WordPress je stejný, jak jsem jej vnímala já – člověk se tam musí starat sám, protože mu Google moc nepomůže. Aktuálně jsem na vlastní doméně; přikrmené WordPressem, protože jsem si na něj zvykla.

      Já si myslím, že Instagram a Youtube jsou “jen” další módní vlny, a web zůstal lidem, kteří doopravdy chtějí psát. A ohledně blogerů, kteří se psaním živí – nemyslím si, že by lidé přestali číst. Jen si lépe vybírají 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *