Rubriky
Virtuální zápisníček

Po zimě má přijít jaro

Udělalo se tak chladno a zima, až se jednomu nechce nikam vytahovat nos. Přitom dopoledne bylo vesměs fajn; na zimní podmínky bylo celkem teplo a nezalézalo to pod kůži. Občas si říkám, že nejsem běžný fotograf – že nejraději fotím pod mrakem, ale nemůžu přece poznat, jestli světlo mám nebo ne, když mě nejvíc inspirují „divné“ světelné podmínky. Dneska mi došlo, že to poznám na sobě: Nechce se mi nikam ven, a na tu zimu koukám jenom opatrně zpoza okna.

Včera jsem byla nakupovat mamce k padesátinám a k mému překvapení mi zbylo i na knížky pro mě. Od začátku ledna jsem žila v přesvědčení, že mám rozpočet daleko víc těsný. Je to už doba, kdy jsem si četla jen tak pro oddech, pro pošimrání fantazie a pro samotné potěšení z příběhu. Dost jsem poslední roky razila seberozvoj a naučné publikace, ať už se týkaly focení, žurnalistiky, blogování nebo jemnohmotných disciplín. Když už jsem chtěla něco číst, sáhla jsem buď po titulech, které důvěrně znám, nebo po Keltnerovi, protože v něm mám na můj vkus až moc nedodělků.

Vzpomínám si na dobu, kdy se mi dařilo psát i prózu, ne jenom blogové články. Krásně se tak vyprofilovalo co vlastně nejvíc čtu: blogy a vzdělávací věci. Vymyslet příběh? Sepsat povídku? Mám mozek už dlouho přehozený na jinou kolej. Jak ale říkají motivační koučové: Není pozdě začít znovu, a každé ráno je možné odstartovat pozitivní změnu. Tak jsem si koupila dvě knížky, čistě jenom pro ten příběh, a záležitosti se vzděláváním odsunula krapet stranou. Je fajn drtit teorii, ale bez praxe člověku stejně příliš nepomůže.

V diskuzi jsem se dočetla, že mileniálové spadli do pasti: „Dělej to, po čem toužíš“ . Půlka lidí chce zpívat, ale talent prý drtivá většina nemá. Sedím si tak nad blogem, dívám se , jak mi pod prsty naskakují řádky a říkám si : Proč by kruci nemohli? Když můžu blogovat já, každé dva roky jinde, každý rok a půl změnit zaměření a během deseti let vyzkoušet všechny zajímavé blogovací systémy dostupné v ČR, proč by nemohla půlka lidí zpívat? Ze mě taky IT profíci lezou po stropě.

Do roku 1989 žili lidé ve vězení, a po (provizorní) změně režimu v klecích vesměs zůstali. Přišel čas otevřít dvířka (klíče máme všichni v rukou) a začít používat naše myšlenky ve svůj vlastní prospěch…

Odebírejte blog emailem

Neprošvihněte už ani jeden článek! Výměnou za e-mailovou adresu vám budou chodit nové články přímo do schránky

Autor: Andrea V.

Jsem Andrea V. , fotografka a blogerka. Mým cílem je pomoct autorům propojit fyzické a nehmotné, protože k blogerovi patří i jeho hlava.

andrea@vysvobozena.cz

6 reakcí na „Po zimě má přijít jaro“

Zajímalo by mě, co tě vede k názoru, že lidé po roce 1989 „vesměs zůstali v klecích“. Ano, jsou lidé, kteří – zůstaneme-li u toho podobenství s klecí – zůstali uvnitř, i když jsou (nebo aspoň dlouho byla) dvířka dokořán. Lidé, mezi kterými se pohybuji, tedy v klecích rozhodně nezůstali, mnozí dělají neuvěřitelné věci, učí se stále něco nového, pustili se do spousty aktivit, ve kterých můžou uplatnit svoje schopnosti, plní si své sny, prostě fungují úplně normálně v normálním světě. Ale možná jsem tu poznámku jen nepochopil správně.

Souhlasím s tím, že by každý měl vyzkoušet to, k čemmu ho to táhne. V dnešní době má člověk neskutečně možností jak se k různým zkušenostem dostat, jen je třeba počítat s tím, že to nejspíše bude stát úsilí – samozřejmě 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *