V hlavě

Dlouhý krátký život

Všechny věci mají daleko  větší sílu, pokud jsou prožité. Můžete číst do nekonečna, ale jedna prožitá zkušenost vydá za velký kopec těch přečtených. Je hezké, že v literatuře píší něco o odpouštění. Člověk se i snaží, ale stejně doopravdy nepochopí, co se tím vším myslelo, dokud si něco takového neprožije sám. Člověk tak nějak chápe, že staré křivdy na denním pořádku lidskou bytost jenom ubíjejí. Jak moc práce ale dá doopravdy neustále opatrovat staré nesrovnalosti jsem pochopila až nedávno.

Virtuální zápisníček

Rozehřívání zamrzlého srdce

Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku. Že by si osamělá žena neměla hledat partnera, protože neví, jestli je s ním z lásky, nebo jenom skrze pocit osamělosti. Po nějaké době ledový příkrov povolí, a všechno najednou vypadá daleko konstruktivněji. Když strávíte čtrnáct dní namlouváním chlapa, kterého ani nedostanete na rande („Přijeď za mnou do Hradiště, stejně tam musím ztvrdnout, nic mi dvě hodiny nejede a nudím se tam“), začne se znovu hlásit ten pocit, který už znáte z dřívějška. Že jste samy se sebou spokojené, máte rády svůj život, a než si uvázat na krk neschopného chlapa, raději budete samy.

Je to jednoduché. Pokud jsme aspoň přibližně vnímavé, víme, kdy je co v pořádku, a kde bychom měly zbystřit. Že jsme čtrnáct dní mimo provoz a uvědomíme si souvislosti až s hodně dlouhým časovým odstupem? Jsme zamilované až po uši a po jistou dobu absolutně neschopné konstruktivního přemýšlení. Okolí nám říká, že hledáme blbě, protože narážíme na ty samé typy pořád dokola. Ale copak se tomu dá poručit? Někdy to člověka stojí zhruba stovku kreditu na SMSkách, když je mimo počítač, někdy to člověka stojí určitý úsek života, ale cena za ten pocit je to nejmenší. Když do toho spadneme, je potřeba srdíčko rozehřát, aby zamrzlé nezůstalo. Jednoduše zůstat člověkem.

Život se má žít. Ne že budeme dlouhosáhle kalkulovat každičký krok, abychom pro všechno na světě nešláply vedle a neudělaly nějakou chybu. Často se z těch chyb klube něco užitečného, a aspoň má člověk pocit, že skutečně něco dělal a že svůj život neprováhal a neprospal. Když vám v hlavě pořád hlodá, že za vámi jeden dojel z Kroměříže do Hulína, z Hulína do Starého města a ze Starého města do Veselí, což je práce na hodinu a padesát čtyři minut, když stihnete ty rychlejší vlaky, ještě neznamená, že okamžitě praštíte s domlouváním se s jedním, kterému by to trvalo půlku času, ale za dva týdny práce není ochotný investovat do vás čas. Mozek jednoduše nefunguje a je zbytečné něco vysvětlovat. Málokdy ale ženská něčeho lituje; jenom v případě, když nedá na svoje obranné mechanismy a investuje do situace daleko, daleko víc, než jí její mozek v rauši v dobré víře radil.

Je zbytečné cokoliv předělávat. K psychické pohodě by to nepřispělo a člověk by jenom zkysnul. Jednoduše si užívejme a čas od času vyrábějme kraviny :-).

Virtuální zápisníček

Dáreček od dědy

V osmdesáti dvou letech mu dali anestezii na operaci, ze které se už neprobral jako lidská bytost, kterou byl. Rok vydržel jako ležák s poznamenanou pamětí a třikrát ustál zápal plic. Vždycky mě ale prosil, ať s chlapama nespěchám. Asi věděl, o čem mluví; u babičky na dvoře se za těch padesát let vystřídala hromada dětí, od kamarádů mamky až po ty moje, a kamarády různých kamarádů, tak měl hromadu lidských osudů jako na dlani. Začátkem prosince 2012 umřel a jako první dárek jsem dostala zájem o alternativní vesmír.

Dědův nějaký předek fungoval jako panský hajný. Děda byl s přírodou spojený odjakživa, od lesů až po bylinky. Sám se jmenoval Vladimír, i když měl jeho otec jméno úplně jiné. Doteď jsem s chlapama moc štěstí neměla. Nedávno jsem psala o jednom sympaťákovi, po kterém se mi začalo stýskat. Odmítl mě – hromada výmluv a rychle pryč, a já se snažila brát to všechno konstruktivně. Vysoptila jsem se, uklidnila jsem se a pocítila nutkání obnovit svůj profil na Lidé.cz. Vyhledávání lidí tam vylepšili a funguje to tak trochu jako seznamka.

Jako profilovku jsem vybrala snímek, který je teď na boku v menu. Ukázalo se to jako chytrý tah. Na té přirozenosti a úsměvu vážně něco bude. Ještě teď se mi sype hromada žádostí. Zaujala mě hned ta první. Světle hnědé rovné vlasy po ramena, modrý pohled ne barvy vody, ale absinthu, a celkem jsme si sedli hned ze začátku na první pokec. Jak se vůbec může někdo zbláznit na první chat? Připomnělo mi to hlášku z Facebooku: „Na co poskytovat druhé šance, když někde venku čeká někdo další na tu první?“

Je to něco úplně jiného, než všechny ostatní flirty. Zvlášť po tom posledním rendez-vous, s chlapem, který nerozuměl slovu „ne“, a když se na mě sápal, prohlásil, že se nemám divit, že je na mě nadržený. Že se cukám je prý jenom tím, že moc přemýšlím, a kdybych byla normální, bez potíží jsem uvolněnější. Celkem mě to dorazilo; i když mi právě tato schůzka pomohla uvědomit si, že jsem tu ulitu, do které jsem vlezla, začala zabetonovávat a nebezpečně si dělat pohodlí uvnitř. Tak jsem se rozhodla nebýt už takový srab a začala být trochu aktivnější. I když asi ne tím způsobem, jakým to první individuum myslelo 🙂 .

Abych se vrátila ke svému prvnímu zásahu na Lidech. Začala jsem podezírat dědu, že mi jej poslal do cesty on. Šarmantní cizinec se jmenuje jako děda – Vladimír – a stejně jako dědovi předci pracuje v lese. To už je až moc náhod, a já v náhody příliš nevěřím. Zvlášť, když se takto pěkně nakumulují k sobě. Rozhodla jsem se nebýt srab, a jen asi dva dny po seznámení jsme začali domlouvat rande. Je to složitější, protože máme oba vlastní zájmy a je to celkem sranda kloubit. Netuším, jak to celé ještě dopadne, ale je to na jedné z nejlepších cest, jaké kdy u mě k chlapovi vedly. Vysvětlit se to nedá, to musí ženská zažít.

Hned se cítím líp, když vidím, že na mě někdo dohlíží, a že mi posílá do cesty mimořádně zajímavé typy. Začínám věřit, že je o mě postaráno a poprvé se nebojím, že skončím bez chlapa. I když netuším, jak se mu já můžu líbit, zvlášť z těch mých „slavných“ profilovek, nijak to nerozebírám a jenom si to užívám. Další úkol je domluvit už konečně to rande 🙂 .