Mezi nebem a zemí

“Pustit se” neznamená “padat”

Je velice hezké sbírat motivační knihy a  celé dny ležet v uhlazených mýdlových výrocích jednotlivých spisovatelů. Čtením samotným člověk změní jenom málo; daleko složitější je odložit knížky, ponořit se do toho “zlého vnějšího světa” , a poznatky z kurzů a workshopů začít používat v aktuální hmotné realitě. Ne nadarmo v jedné takové knížce zaznělo, že workshopy jsou to nejgeniálnější řešení, se kterým přišla naše vlastní Prokrastinace jakožto s úhybným manévrem. Může se zdát, že workshop je přece praxe; konání samotné a důkaz, že to s tím pohybem myslíme vážně a něco začínáme měnit. Jenže workshop jako takový je prakticky motivační publikace převedená do 3D : místo toho, abychom četli, co máme dělat, nám rozumy předává nějaký člověk.

Můžeme se rozloučit s představou, že naše transformace bude tak uhlazená a předpisová, jak nám to zkoušejí nakukat knížky. V tomto směru jde těžko měnit víc věcí najednou, protože býváme zvyklí na konkrétní postupy, a hlídat víc než jednu nebo dvě věci najednou bývá celkem brutální. Navíc, v knížce je to většinou celé poněkud barevnější, čtivější a záživnější, než nám pak ukazuje samotná praxe. Rozloučit se s knížkama znamená zároveň rozloučit se s barevným mýdlovým světem motivačních textů, a začít řešit hrbatou, kamenitou a daleko méně růžovou a nadýchanou realitu, kterou jsme si uklohnili svým vlastním přesvědčením, a svými vlastními volbami.

Ochota pustit do svého života změnu je jedna ze stěžejních věcí. Dokud se budeme sveřepě držet svých zaběhnutých “rituálů” , protože máme jistý určitý výsledek, bude se to celé podobat jízdě v autě se zataženou ruční brzdou (nemyslím teď ten vůz, který má destičky v takovém stavu, že “to” se zataženou ruční brzdou “normálně” jede … 🙂  ) . V okamžiku, kdy si třebas jenom na třetinu, nebo na půl, připustíme myšlenku, že jsme ochotní pustit aktuální zvyklosti, abychom je zrevidovali, upravili, případně nahradili něčím, co nám bude vyhovovat líp, tak teprve tehdy se začnou s naším životem dít zajímavé věci.  Ochota přiznat si, že některé činnosti děláme jenom ze setrvačnosti. Ochota vzít na vědomí, že se náš vkus mění, a že přišel čas začít třídit způsoby trávení volného času. Někdy to odskáče blog, někdy zase sociální sítě – často a nejhrubohmotněji je to vidět, když se z blogerky stane maminka.

Připustit v našem životě změnu znamená v první řadě věřit, že nás nečeká nic horšího, pustit se, a místo pádu levitovat v prostoru a užívat si pohyb. Jedině tehdy začne náš život od drobností jako smazat z mobilu Instagram a Facebook, projít MP3 přehrávač a vyházet metalová alba, protože oblíbené věci se mi vejdou do jedné “kompilace”, nebo vytáhnout  to kolo, které už mám přes rok doma, a obrazně i reálně se odhodlat k vystrčení hlavy z bubliny, a rozjet se na výlet za hranice pohodlného, zaběhaného a tak notoricky známého. Nabitá baterie v mobilu a aplikace Mapy zaručí, že se člověk tak moc nezamotá, zvlášť když zhruba tuší kudy a jak, jenže ochota vylézt z té ulity a začít se hýbat i mimo prošlapané oblasti je věc, která s naším životem udělá zajímavé věci. Zvlášť když se zaměříme i na ty “boční změny” , které se začnou jen tak mimochodem dít.

Dokud se člověk “tak trochu” bojí, a chce se změnit jenom v rozmezí života, který zná a který má důvěrně známý a osahaný, není příliš možností k růstu. Dokud chce člověk změnit život k lepšímu, ale “zůstat přibližně tak, jak jsem” , zůstane přibližně tak, jak je, protože se bojí pustit a věřit. Přitom pustit se a věřit nutně neznamená, že člověk začne velkou rychlostí padat. Pustit se znamená zůstat volně v prostoru bez kotvy. Některé kotvy člověka jistí, některé jej ale stahují k zemi a spíš mu škodí, než aby byly k něčemu dobré. Odvaha zbavit se takových závaží se nehledá tak samozřejmě; poměrně často platí, že ty nejtěžší kameny produkují do lidské mysli ty největší strachy, co by bylo, kdyby jich člověk vzdal …

Líbil se ti článek? Nezapomeň jej sdílet na sociální sítě! Děkuji 🙂

Autor Andrea V.

Všechny svoje zkušenosti používám ke vzdělávání a k pobavení nejen kolegů blogerů, ale i všech, kteří mají zájem nahlédnout za závoj blogování. andrea@vysvobozena.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *