O mém deníčkování

Jeden z mých prvních deníků skončil s vyškubanými listy, které kolovaly po škole. Nedokážu si vybavit, kdy jsem si založila ten svůj úplně první tajný svět, tak to dost možná mohl být ten úplně první deník, který vznikl v ucelené formě a na jednom místě. Vím, ten sešit za to nemohl, ale i tak jsem na ten vyškubaný zbytek zanevřela, a na uchovávání tajemství si pořídila jiný.

Moje deníky byly v době mezi 14 a 20 rokem života moje důležitá součást. Nikomu “zvenčí” jsem se nesvěřovala, tak jsem velice dlouho měla deník na vypsání z kdečeho možného. Když jsem později staré zápisy procházela, zarazilo mě, jak moc destruktivní jsou, a uznala jsem, že je zpětně číst nehodlám. Tak skončily v kontejneru na papír. Dnes už se nebojím něco podobného napsat; je to dost dlouho na to, aby byly moje předchozí zápisy ekologicky zlikvidované a sloužily k něčemu ušlechtilejšímu.

Jak šel čas a já si urovnávala psychiku, ubývalo i deníkových zápisků. Několikrát jsem zmiňovala, že když jsem na blog začala hodně psát, přestala jsem s osobními zápisky, protože jsem jednoduše neměla proč otvírat ty stránky. Přišlo to v  době, kdy jsem vyloučila foto-blogování a kosmetiku a začala si psát po svém. Od té doby moje deníky více méně skomírají, i když aspoň nějaký mít musím. Pro ten svůj pocit, že něco takového někde mám a můžu do toho psát. I když třeba zjistím, že poslední zápis je z minulého měsíce.

Jinak si nemyslím, že bych patřila mezi lidi, kteří počítají s tím, že svůj deník jednou zpeněží. Tři sešity jsem vyhodila, a obecně jsem začala pročítat až deníky z posledních let. Teprve poslední dobou přestaly být tak destruktivní, aby mě netáhly zpátky dolů a aby se vůbec daly číst. Jsem dost daleko na to, abych si uvědomila, co zhruba by v těch denících bylo a na čem chci pracovat. I přesto si myslím, že bych měla dát svému vlastnímu prostoru další šanci. Jsem typ, kterému vyhovuje samovzdělávací systém, ale na to si musím poskytnout dostatečný prostor; u osobního rozvoje to znamená psát deník, aspoň tedy u mě.

Moje deníky jsou jenom nějaký sešit v tvrdých deskách. Postupem času jsem začala preferovat formát A4 a cokoliv menšího mi připadá dost těsné. Ani s velkým formátem se neřadím k příznivcům různých nálepek, pásek a štítků, které jsou dnes tak moderní, a které na vás vykouknou z každého článku, který slibuje návod na vlastní diář nebo deník. Jsem minimalistický tvor a ke štěstí mi stačí jenom hromada popsaného papíru.

Jenom jednou jsem měla v deníku něco jiného: když mi obecní listy otiskly moji fotku z jedné místní akce, dotyčné číslo jsem si schovala a vložila si jej do deníku. Jinak zážitky nesbírám a deník používám pouze ve formě výlevníčku. Kupa písmenek od začátku až do konce, a dost nesnáším, když v průběhu psaní střídám barvy propisek. Za ideální považuju, když mám všechny dny jednou tužkou, což je občas neproveditelné.

Moje deníky jsou spíš kulisa. Za svůj hlavní výstup považuju blog, což znamená třídit jednotlivé články a důsledně rozlišovat, co je vhodné na web a co je dobré akorát do deníku, protože to má trvanlivost pár hodin a reálně hrozí, že během dvou tří dnů změním názor. Navíc mi deníky dost pomáhají udržet se v pisatelské kondici. Když nepíšu nic, množí se mi kreativní okna, kdy mi scházejí nápady na články. To tak píšu nový článek, a říkám si, jak by asi mohl vypadat, když bych jej nemusela tlačit přes tvůrčí zeď …

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: