O češtině

Na jednu stranu jsem doteď neměla závažnější problémy “absorbovat” českou gramatiku, ať už se jednalo o složitější jevy, nebo grafické větné rozbory. Na stranu druhou existuje velké množství lidí, které vytýká češtině složitost a ty věci kolem i/y , mě/mně nebo bychom/bysme považují za bezdůvodné terorizování. Že by bylo beztak nejjednodušší psát tak, jak slyším. Čas od času se ke mně dostanou poslední úpravy spisovné češtiny, které vycházejí z toho, co se ujalo a co se neujalo a celkem často se přistihnu, jak se ksichtím nad “zlegalizovaným” tvarem, který byl ještě pár měsíců zpátky hrubá chyba.

Osobně mám dost velké sklony považovat to za selhání systému jako takového, a jako přímý důkaz neochoty Čechů učit se vlastní jazyk. Na stranu druhou – takové tvary množného čísla jako šklebí/šklebějí korekturu nejspíš chtějí. Ústav pro český jazyk je v Praze, a tvary jako “šklebějí” nebo “musejí” nutně zavánějí “Pražáčtinou” . Potom je jenom logické, že si většinové obyvatelstvo “nejnovější vynálezy” přirozeně třídí v běžně užívané řeči, a že se na některé tvary v každodenním životě jednoduše nedostane.

Asi nejdůležitější “poučku” mám od bratranců Behúnových, kteří píšou “Deníček šíleného korektora” . Spisovný a přirozený jazyk je ten, který používáme v běžné řeči. Takové tvary jako: “V případě deště si vem pláštěnku” nikdo z nás ze dveří nezavolá. Stejně tak jako zlegalizované “musí” namísto delšího tvaru je v každodenním životě tak nějak přežvýkatelnější – a na Moravě míň směšné, přiznejme si to dobrovolně 🙂 .

I když se sama osobně pyšním hodně dobrým talentem nacpat si do hlavy i krkolomnější jazykové poučky, jsou jevy, které si každodenní čeština zrediguje sama. Nám “jazykošprtům” nezbývá než se přizpůsobit a sledovat, co se s češtinou děje a zbytečně netýrat ty z nás, kterým český jazyk připadá moc těžký 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *