Nejunáhlenější způsoby, jak skončit s blogem

Celkem pravidelně se to objevuje napříč blogovacím spektrem: nejrůznější výkecové články o tom, jak někdo končí s blogem, a proč to dělá. Větší část skončí tak, že jednoduše přestane psát. Pár měsíců se na blogu neobjeví nový článek, a většinou tam přibyde oznámení, že končím / nemám čas / existuju jinde. Je ale část blogů, kde vidíte naskakovat články vesměs pravidelně, až je pak ten jeden  ve znění: končím, už mi došla trpělivost. Které jsou nejčastěji uváděné důvody?

Nikdo mě nečte

Typ blogera, který začal psát s vidinou vlivu a čtenosti. Je ochotný vydržet určitou předem danou dobu, než mu začnou naskakovat čísla, ale běda Googlu, jestli se věci během měsíce nebo dvou nezačnou hýbat. Typ člověka, který bloguje pro vliv na sociálních sítích, se poměrně často vyfiltruje  bez vnějších zásahů sám. Každý má “rozumnou” dobu čekání nastavenou jinak, ale protože člověk nebloguje pro články, ale pro ostatní lidi, a ostatní lidé nepřicházejí, končí s vidinou úspěšného blogu a jde lovit chiméry jinam.

Ostatní jsou na mě zlí

Internet je médium, které dopřává volnost každému, kdo má monitor a klávesnici. Průměrně šedesát až sedmdesát procent lidí nemá důvod cokoliv pod články psát; z mých zkušeností otevřou, přečtou a jdou pryč. Pokud se jim u vás líbí, vracejí se častěji, ale doba komentářů pod článkem se přesouvá na Youtube a přídavné sociální sítě, kam se celý blogerský život z větší části přesunul. V naší zemi je Facebook poměrně populární, kupa lidí má založený profil, a komentáře pod příspěvky na zdi jsou maximum, které jsou ostatní lidé ochotní dát. Často se komentují navzájem blogeři, protože jim jde všem o stejnou věc, ale je pak skupina lidí, pro které je anonymní  nehlídané prostředí pod články jako dělané: komentátoři, kteří se věnují vypisování kravin a cílenému nátlaku v podobě nadávek a rýpanců.

Pokud se bloger stane pro trollící komentátory zajímavý, může se stát, že se mu pod článkem začnou kupit hlavně reakce od tohoto spektra lidí, a celkově mu to může začít připadat, že za nic nestojí a schytává jenom kritiku. Takové to slovní spojení: “Konstruktivní kritika” , kterým se trollové rádi ohánějí, je beztak jenom úmyslné matení, protože konstruktivní kritika neexistuje. Buď to kritika je, nebo to kritika není, a nemůžete tvrdit, že “to se mnou myslíte dobře” , když mi napíšete pod článek elaborát plný rýpanců. “Myslet to s někým dobře” je ostatně nemoc všech, kteří si zvykli bez požádání zasahovat do života naprosto cizího člověka, ale to už jsme někde trochu jinde.

Konec z důvodu ošklivých komentářů je z podobné oblasti, jako konec z důvodu neexistující návštěvnosti: může značit, že bloger píše hlavně pro ostatní, a reakce, které dostává pro něj nejsou zajímavé z hlediska dalšího pokračování blogu.

Našli mě spolužáci

Ohromuje mě, kolik blogerů používá internet jako médium, kam jsou ochotní připíchnout všechno, co by neřekli přímo do očí člověku, kterého se daná myšlenka týká. Používat internet jako sklad všeho, co se nemá dostat na veřejnost je naivní. A tím nemyslím přístup ezoteriků, kteří prohlašují, že být naivní znamená být nezpracovaný Systémem, a tím pádem být na vyšší úrovni než ostatní. Internet je svět, kde se za určitých podmínek dají dohledat i dávno smazané věci. Myslete hlavně na to, že smazání v případě webu nic neřeší. Udělat si na internetu výlevníček, s tím, že tam pod falešnou identitou budete “upouštět páru” bude fungovat maximálně do té doby, než vás někdo zkusí vyhledat podle IP adresy, která je na internetu veřejná. A ne, neplatí to, co tvrdíval Černobílý bloger: IP adresa je identifikátor, skrze který se dá dostat k jednomu konkrétnímu přístroji, bez ohledu na to, že na hotelu používá jednu Wi-Fi tři sta lidí.

Bloger a bloger je rozdíl

Všechny tři uvedené způsoby často předcházejí špatně pojatému blogování jako cesty nebo prostředku. Ochota psát je primární požadavek, a tento požadavek by se neměl propojovat s podmínkami, svázanými na okolní svět, na pozitivní reakce, nebo na podmínku, že nikdo nezjistí, kdo jsem. Vzniká spousta blogů, kde hnacím motorem není přetlak nápadů a chuť tvořit, tak se i výše uvedené důvody budou nadále vyskytovat. V případě, že se blogera začíná některý z bodů více dotýkat, se vyplatí zeptat, jestli je blogování doopravdy to, co jej skutečně baví. Být x měsíců zamčený na práci na něčem, co nám má jenom nahradit uznání nebo dodat chválu zvenčí, nám jenom ubere čas, který bychom mohli věnovat činnosti, co nás bude doopravdy bavit.

Pokud je blogování vaší druhou identitou a výše zmíněné problémy vás pouze potkaly v době, kdy jste vůči útokům náchylnější, dá se všechno ošetřit zákazem komentářů a dočasnou deaktivací sociálních sítí. Budete dál psát, ale nebudou kanály, kterými by vás mohly brzdit nevhodné výlevy lidí, kteří stejně existují jenon proto, aby rýpali, bez ohledu na to, kdo jste zrovna vy. Vypnout komunikaci není ostuda, i když si spousta lidí myslí, že má naprosto automatický nárok na všechno na světě. Názor, že do komentářů nemá naprosto nikdo právo zasahovat, je nejčastější projev zaměňování pojmů “anarchie” a “demokracie” , včetně toho, že je každý nucený snášet v komentáři kupu hnoje, “protože demokracie”  a  “já to s tebou myslím dobře” .

Z hlediska blogovacích cílů by nebylo šikovné ustupovat davům, ať už je tím důvodem cokoliv. Všechno záleží na tom, jestli máte blog skrz tvoření, nebo vás jenom lákají spolupráce, o nichž všichni tvrdí, že jsou naprosto všude, a že youtuberům nacpou úplně všechno, tím pádem se jim nedá věřit. Teprve člověk, který se snaží rozjet vlastní projekt zjistí, jak to s těmi bartery doopravdy je, a teprve on může začít vysvětlovat, ale diskuzní fóra jsou záležitost, kterou v tomto směru nepřevychová nikdo. Proto si položte zásadní otázku, jestli blogujete pro sebe, nebo pro ostatní; teprve poté pouštějte do hlavy myšlenky na konec, případně stěhování na Mars.

 

0 Shares

8 thoughts on “Nejunáhlenější způsoby, jak skončit s blogem

  1. Já mám komentáře moderované, hlavně kvůli trollům, taky to na mě už zkoušeli. Nechci na svém vlastním webu dávat trollům volný průchod, ať si prudí někde jinde.

    Jinak, moc zajímavý článek!

    1. Děkuji 🙂

      Myslím si, že nikdo nemá povinnost nechávat na vlastním webu kupky hnoje. Netuším, kde lidé přišli na to, že ti můžou napsat co chtějí, a ty to nesmíš mazat. Nejvíc se vztekají ti nejvíc sprostí, co jsem tak vysledovala 🙂

  2. Popsanými body jsem si sama prošla a tendence mazat blog u mě přichází ve vlnách! 😀 Má to asi každý, že jakmile se něco nedaří, chce se vším seknout… Pak přijde nějaká pozitivní chvilka a ta nás zase motivuje jít dál. je to nekonečný boj…

  3. Tak přesně tyhle momenty, kdy mám chuť smazat blog, vnímám hlavně při té kritice. Neobjevuje se mi sice nějak často, ale pokud si dám práci s článkem a někdo začne rýpat kvůli úplně blbosti, tak mě to zamrzí. Vyložený hejt jsem ještě tedy nedostala, takže kritiku nemažu, ale samozřejmě mě to v tu chvíli trochu raní. Výhodou je, že čím déle člověk bloguje, tím je těžší s blogem skončit 😀

    LENN

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *