Můj blog v proudu času

3.4.2018 Z deníčku blogerky 8 komentářů 287

Já a můj blog … to je story na dlouho. Původně jsem nechtěla skončit jako: “Kdo neumí učí” ,  ale nakonec jsem se zabydlela v rubrice, do které patří články o blogování. Ať už ty popisné a návodové, nebo ty pocitové a vykecávací. Za svoji největší ztrátu považuju úmrtí zálohy se svojí grafikou za celé moje působení na blog.cz; když už nic, mohla být legrace v případě výběru fotek do blogovacích článků. Je sice fajn mít jistotu, že mě nezablokuje antivirák skrz prudce toxický obrazový doprovod článků, ale trocha nostalgie by byla fajn, a je na prd, že mi zůstaly anonymní návrhy pro cizí lidi, ale screeny mých vlastních bložínqů už nikoli …

Já a můj blog v minulosti

Ehm, a který že? 🙂 Ne, netvářím se teď jako zázračný autor, který si skoro rok a půl zpátky objednal web u Endory a začal bourat statistiky (…. ehmmm 🙂 🙂  ) . Moje minulost sahá do září 2007, a tvorba článků zahrnovala stahování obrázků z internetu a kopírování indiánských horoskopů z někdejších webovek Věštírna. To byly časy … Pak jsem začala nesměle datlit první svoje pokusy, a zezačátku jsem se dostala do stádia, kdy jsem se nebála přepisovat svoje náctileté příběhy a povídky. Dnes už bych to neudělala – jsou věci, kterým je líp pod zámkem 🙂 .

Následují měsíce tvorby, kdy mi pocitově byly nejblíž webovky o Argemě, které jsem tvořila skoro dva roky. Byl to projekt, do kterého jsem se pustila se zápalem a upřímným nadšením, a který mě toho dost naučil. Na Argemě jsem si odblogovala snad všechny základní blogerské chyby, a učila se tak přímo z praxe samotné. Dost mi to pomohlo, dost mě to zformovalo, a na dlouhý čas to byl poslední projekt, který jsem tvořila tak nějak ze své vlastní vůle a ze svého vlastního svobodného rozhodnutí.

Kupa mých projektů se poté odvíjela “jenom” z aktuálně vládnoucích módních trendů, a já jsem obecně byla človíček, který se nechal poměrně rychle ovlivnit. Tak jsem dělala grafiku, fotoblog, šminky a trochu i knížky.

Moje blogovací přítomnost

Vzdala jsem se iluze, že ty moje dětské hry na učitelku byly jenom omyl, a opustila jsem představu, že někdy přijde čas, kdy nebudu psát o blogování. Zamávala jsem prohlášení, že přece “nebudu psát o tom, jak blogovat” , když je takových článků všude plno, a přece nemůžu vypadat jako bloger, který neumí o ničem psát – jenom o tom blogu.  “Deníček blogerky” jsou vlastně dvě nejpřesnější slova, která jsou mým manifestem a mojí aktuální kotvou.

Přidávám články, které ilustrují aktuální procesy, související s mojí cestou do svého vlastního nitra (ne, měnit grafiku ob dva dny a jednou za rok a půl přestěhovat celý web není běžné) , a kroky mě vedou spirálou zase zpátky na začátek – čeština, úvahový styl, záliba v dlouhých slohovkách. Sedmého února jsem Janu Lasacovi psala nějaká hodnocení k jeho profilu, protože jsem jej požádala o grafickou podobu mých stránek, a brzo to budou dva měsíce, kdy mám web graficky pořád stejný. Jediné, co je ještě v procesu, je konkrétní zařazení rubrik. Přehazuju ty existující na pozice v horním menu podle toho, jak se mi to zrovna zdá, a hledám k Deníčku blogerky parťačku.

Quo vadis?

Moje múza, můj obraz budoucnosti, ke kterému chci svůj web vést. Odpárala jsem Facebook (není to médium, které by mi přišlo sympatické), funguju na Twitteru a Instagramu, a víc se zavírám do své vlastní bubliny. Píšu pro sebe, a pomalu zpátky odemykám svoje vlastní tvoření. Dlouho jsem nenapsala žádný vlastní verš, a ještě déle jsem nehodila na papír delší souvislejší text, který by nebyl článek na blog, a dal by se považovat za povídku. Pavel Ziegler na začátku jedné svojí knihy uveřejnil krátkou básničku, která má obsahovat tajemství a otevírat vědomí. Když jsem ji četla, cítila jsem naprosto ty stejné vibrace, které mě provázely, když jsem psala svoje vlastní básničky.

Psát vlastní básničky a vymýšlet vlastní příběhy. Vrátit se zpátky k tvoření povídek, i když to zpočátku bude dost bolet. Nikdo netvrdí, že to musím zveřejňovat. Jenom zpátky najít odvahu ukázat ty příběhy sobě samotné, a přestat se stydět před člověkem, který o mně ví ty vůbec nejhorší věci – přede mnou …

Odebírejte blog emailem

Další článek dorazí přímo do vaší e-mailové schránky

8 Responses to :
Můj blog v proudu času

  1. Čerf napsal:

    Se svým asi šest let starým designem se opravdu nemůžu tvářit, že mi záleží na něčem jiném, než na obsahu :-). Ale jo snažím se, co to jde, dávat i po devíti letech na jediné blogové adrese dohromady něco původního – fejetony, povídky, někdy i neumělé básně – a říkám si, že až mě to přestane bavit nebo jít, můžu i já začít hledat onen blogový svatý grál, obecnou teorii blogu, tedy říkat ostatním, jak „správně“ a „úspěšně“ blogovat. A budu tiše doufat, že mě nikdo nebude brát vážně :-).

    1. Andrea V. napsal:

      Spíš než design je důležitá čitelnost a přehlednost.

      Doufám, že nepůsobím jako super-guru – není to můj cíl, a ani nechci nikomu přikazovat, co a jak má a nemá dělat – spíš postřehy a deníčky z blogerského prostředí 🙂

  2. Luke napsal:

    Po přečtení tohoto článku jsem se utvrdil v názoru, že jsi taky introvert s nadměrnou potřebou neustále přemýšlet.
    Můj “vývoj” asi vypadal podobně jako tvůj, jen o něm naštestí ví míň lidí 😀

    1. Andrea V. napsal:

      Souhlasim – to mi neco pripomina 🙂

      1. Luke napsal:

        To by mně zajímalo co ti to připomíná 🙂

  3. Lenn napsal:

    Já měla první blog před deseti lety, koukám, že ty začátky jsou u všech dost podobné 😀 Horoskopy z Věštírny mě pobavily 😀 Facebook mi taky není dvakrát sympatický, nejraději mám Instagram. Já někde pár svých starých článků uložených mám a některé se dají dohledat přes Wayback Machine, to je pak vždycky tragédie 😀

    1. Andrea V. napsal:

      Wayback machine je zlo 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *