Moje první spolupráce

Dokud se spolupráce netýkaly přímo mě, vnímala jsem je něco jako UFO – každý ví, že existuje, ale v praxi pro něj nejsou tolik důležité. Netvrdím, že nebudu nikdy podporovat konkrétní produkt nebo projekt; jen jsem zatím nenarazila na zajímavé příležitosti.

V první řadě beru spolupráce jako šikovný nápad na články pro dobu, kdy mě nenapadá, co bych měla psát. Teprve až jsem zúžila zaměření webovek zjišťuju, co postupem času vynalezly kolegyně – blogerky. Článek o rozbalování krabice, článek o oblíbených přípravcích nebo knihách za uplynulý měsíc, samostatný článek každému zaslanému produktu a navrch wishlist pro příští období. Aby bloger rozumně zaplnil web, potřebuje na měsíc patnáct článků – vyjde to jeden článek na dva dny. Když si spočítám unboxingy, spotřebováno, oblíbence a jednotlivé články pro každý jeden produkt, ať už je to co chce, kapacita do těch patnácti článků se rapidně ztenčí. A já jsem si  jako osel hromadu těch polo-automatických formátů zatrhla …

Dokud se mě nedotýká ani konkrétní produkt, ani konkrétní nabídka, dokážu spolupráce vesměs ignorovat. Vím, že to blogerky dělají, ale dál s tím zacházím jako s každým jiným článkem: jednoduché baví/nebví a dál to neřeším. To až před nedávnem jsem zaregistrovala zajímavou nabídku: jedna blogerka vydala knížku (svůj blog v knižní podobě, jak je to aktuálně zvykem) , a na Facebook napsala výzvu: přišly mi z tiskárny knížky, hledám jim ubytování, značka: za recenzi. Musím se přiznat, že to bylo snad poprvé, co jsem zbystřila a začala o “zaprodání sebe samotné” vážně uvažovat.

Což o to; dokážu si představit, že si tu knížku projdu v knihkupectví  a nakonec ji koupím. Hromada článků od takové normální blogerky není věc, kterou bych nedočetla (až na tu Geislerovou; tu jsem se, myslím, přinutila dočíst, ale to je asi tak všechno) .  Pak jsem si vzpomněla na Denisu Proškovou a Báru Šťastnou. Mám od těch dvou celkem tři knížky – příjemné, v pohodě na čtení, ale většinu času mi jen tak hibernují v knihovně. Což je osud, který by nejspíš potkal i Blogerku po třicítce. Takového toho “psaní od normální ženské” začíná přibývat, a výsledné knížky bývají navzájem poměrně dost podobné.

Koukala jsem tak do toho Facebooku a vážně přemýšlela nad tím, že na nabídku “knížka za recenzi” odpovím. Žánrově mi nebyla zas tak vzdálená, celé to vypadalo sympaticky a když jsem pak přes stránky Grady prohlížela názvy jednotlivých kapitol, přišlo mi to dost podobné Caitlin Moran. Nemůže za to moje volnost ani fakt, že bych nevěděla, o čem psát; jak jsem naznačila v úvodu, podobné články jsou zadarmo zaplněné místo v publikačním plánu. Ten důvod, proč jsem do vlaku “můj čas za vaše krámy” nenastoupila vězí daleko hlouběji – jen ho vykopat …

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: