Lucidita půltého stupně

To jsem si tak začala skládat podmínky pro větší šanci, že si zapamatuju víc svých snů. Žádné prášky proti bolení hlavy (žádný pitný režim, žádné kafe ráno, příliš kofeinu obecně a třeštění hlavy z nedostatku kofeinu, které se směrem k večeru stupňuje víc a víc, až člověk v té třeštící hlavě cítí každý krok) . Žádné ponocování a víc dnů po sobě osm až devět hodin spánku, abych se nebudila jako praštěná pytlem přes hlavu a neupadla do spánku jako mrtvola, vyřízená únavou a jen nějakým nutným počtem “odspaných” hodin.

V pátek jsem po práci chtěla jet do města. Jenže o kus dřív se po trase autobusu stalo něco na silnici, a nebylo ani autobusu o čtvrt na tři, ani toho o tři čtvrtě. Další spoj z města jel 15:25, tak jsem stála před rozhodnutím, jestli riskovat, že ten 15:15 do města pojede, nebo jít pěšky (půl hodiny mi to zabere běžně; teď jsem se šla ještě domů převléknout z pracovního, když už to tak dopadlo, a měla jsem na půlhodinovou trasu pětadvacet minut) .  Všechny tři autobusy (14:15, 14:43 a 15:15) jsem “potkala” asi čtyři minuty od nádraží – fajn, říkám si.

Nakonec jsem to stihla – trvalo mi to nakonec něco mezi 20 a 25 minutami, a pak jsem ještě vesměs prochodila celé odpoledne. Domů jsem se dostala kolem půl desáté, a pak mě kolem druhé hodiny ráno probudily třeštící nohy. Bolely mě tak, že jsem si je musela natřít, a stejně přibližně hodinu trvalo, než mi dovolily usnout. Večer jsem usnula k půl jedenácté. Měla jsem za sebou tři a půl hodiny spánku, pak jsem od tří hodin naspala další dvě. Ano, budila jsem se dost těžce, ale i tak …. Věděla jsem o třech snech.

Ten první mi pomohl “zjistit” , že jsem do těch dvou ráno fakt spala. Už nevím, co v něm bylo. Ten druhý se motal kolem Ondřeje Filáka z Reflexů, a napověděl mi, že jsem tak střídavě usínala a budila se, než se nohy uklidnily natolik, abych zvládla “normálně” usnout. A pak přišel třetí sen.

Byla jsem v budově, která byla poskládaná ze stěn, schodiště spirálovitě po obvodu budovy, a jednotlivých pater mezi schodištěmi. Vypadaly spíš jako lóže v divadle, nebo řady sedadel v kině a byly na celou hloubku budovy. Tím pádem to schodiště, co vedlo nahoru končilo ve zdi, a já jsem musela přelézt přes ty lóže. Jenže jsem se z nějakého důvodu bála tam vlézt. Věděla jsem, že se nahoru dostanu protilehlou stranou, jen jsem musela přes ten prostor.

V okamžiku, kdy jsem si řekla: “Klid a prostě tam vlez” jsem si nepřipadala jako ve vleku snu. Bylo to čistě rozumové rozhodnutí, které automatiku snu korigovalo. Stejně tak, když jsem lezla přes ty židle a ještě jsem říkala spolužačce: “Neboj se, nejsem teplá, jenom potřebuju na druhou stranu” . Pak sen zmizel a já jsem se probudila.

Stává se mi pravidelně, že se u některého jevu ve snu zarazím a následující reakci upravím svým vlastním rozumem z reality, kde mám tělo. Navíc se mi to stalo v noci, kterou nemůžu s ohledem na okolnosti zmíněné na začátku článku označit jako idylickou a naprosto učebnicově vhodnou pro pokusy se sny.  Neočekávat a nechat plynout je tak i nadále moje nejlepší rada, co se týká zkoušení ovlivňovat vlastní snové výpravy.

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: