Můj trénink lucidního snění je sám o sobě dost zajímavý. Říkám si, že používám málo důrazné kotvy: míhá se mi ve snech kde co; dokonce takovým způsobem, že mě nepřekvapí ani Jaromír Hanzlík v mladším věku, ani Petr Štěpánek v podobě Lucifera (psala jsem o tom na jedné z mých předchozích prezentací) . Můžu si říkat, že věnuju zvýšenou pozornost skutečnému vnímání a opravdovému uvědomování, co se děje, kde jsem a co se děje, ale denní realita je jedna věc, a spánek je věc druhá.

Přes den jsem vesměs ukázněný učedník. Už se mi v hlavě neprohání tuna iluzorních scénářů, což se projevuje na soustředěnosti a na vesměs stabilní náladě. Ne že mě v mojí hlavě v mém scénáři někdo naštve, a mně se pak bez viditelného důvodu otočí nálada o 180 stupňů. Jestli už ale přes den chápu, co se děje a proč je pro mě výhodnější stát se paní vlastního mozku, v noci je to jiný příběh. Jako kdybych nad sebou ztratila rozumovou vládu a všechno řídilo podvědomí. Jak se tedy celkem rychle přes den dokážu přimět k tomu či onomu, v případě podvědomí to chvíli trvá. V žádném případě ale nechci tvrdit, že je to nezrealizovatelné.

Probudit se ve snu? Moje podvědomí má svůj vlastní smysl pro humor. Myslí si, že daleko zábavnější bude, když mi z těch mých “co kdyby” něco vybere po svém. Tak se stalo, že se mi ve snu objevil Tomáš Keltner. To jsem si tak jednou říkala, že by bylo ideální, kdybych do snu dostala nějak Keltnera samotného. Že by mě to už muselo trknout, že bych si při pohledu na autora dvou knížek o transformaci vědomí, které studuju už delší dobu, musela v tom snu zákonitě vzpomenout a že by se mi muselo rozsvítit. No … 🙂

Zdálo se mi o počítačové hře. Ovládala jsem něco v podobě dráčka, který skákal ze skály na skálu a musel se dostat odněkud někam. Nesměl spadnout na zem a já jsem dráčka ovládala tlačítky. Zároveň jsem se ocitla uvnitř té hry – jako kdyby byla kolem mě v podobě reálné krajiny, akorát vysoko nad mojí hlavou se od vzduchu a mráčků odrážel ten dráček, jak jsem zběsile mačkala tlačítko pro skok, protože jsem jej navedla do prázdna a tam už nebyly skály. Nacházela jsem se na kraji nějakého pole, a na levém okraji mého zorného pole se mihnul Tomáš Keltner. Jako kdyby jenom obraz; svítily mu modře oči, jen se tam tak mihnul a velice rychle zmizel. Jestli jsem ten level udělala nebo ne netuším; zazvonil mi budík a já musela vstávat.

Když se “nechám napokoji” , aspoň trochu si věřím a mám minimálně to příslovečné hořčičné zrno čisté důvěry ve věci a život, “to něco kolem mě” si pokaždé vybere jednu z variant, o které jsem někdy, klidně i letmo, uvažovala a překvapí mě něčím, co absolutně nečekám. Jako kdyby moje podvědomí mělo svůj vlastní smysl pro humor a bavilo jej dělat si ze mě srandičky. Proto mi ani nepřipadá ekonomické plýtvat svojí energií na stres, nátlak a vynucování si věcí po Vesmíru tak, jak by podle mého soudu měly být. To se spíš stáhne a počká, až se trochu uvolním, aby mohl reagovat dál.

Zjištění, že mi ani Keltner ve snu nepomůže bylo poněkud nevyhovující. Ksichtím se nad tím ještě dneska, když mi dochází, že přišel čas začít si svoje vlastní sny zase zpátky užívat, na nic netlačit a nechat svoje podvědomí, aby se pracovalo svým vlastním tempem. Zatím mě doteď dostalo pokaždé tam, kam jsem se chtěla dostat, tak nezbývá než věřit, že tomu tak bude i dál.