Tři měsíce bez inspirace? Dost šílená doba na to, aby si jeden uvědomil, že je tady něco špatně. Netvrdím tu, že nemívám výpadky; ty moje většinou trvají kolem týdne, a už i to se mi zdá jako celá věčnost. Stává se to, když zabřednu do všednodennosti a nenajdu si čas na čtení a procházení cizích blogů.  V minulosti jsem přestávala číst knížky a pohybovala se jenom tak po síti, a najednou to na mých článcích začalo být poznat. Poté jsem narazila na zajímavou myšlenku: že spisovatel, který nečte cizí knihy nemůže nic napsat. Když si neudělá čas na čtení, nebude mu to ani psát. Netuším, jak moc je zmíněný výrok známý mezi spisovateli, ale na mě to platí na sto procent.

V posledních týdnech si všímám, že blogerská komunita “může” přibližně za 1/3 mých nápadů na články. Někde něco vidím, nebo se někde něco probírá, a já ucítím tu známou energii kolem sebe, která značí jediné: otevři editor článků, něco se rodí. Dřív jsem to tak neměla. Nedělala jsem si čas na “anonymní” blogery a hledání nových článků.  Co jsem se přidala do několika Facebookových skupin pro blogery, zjišťuju, že si najednou nejsem jistá, která z těch výhod je pro mě důležitější: jestli to, že můžu propagovat svoje články, nebo fakt, že se mezi kosmetikou a recenzemi nacházejí články a dotazy, které mě zvládají inspirovat k dalším článkům. Kdybych si měla vybrat, upřednostním čtení cizích článků před propagací těch vlastních. Je to trochu extrémní úvaha, ale hledání kvalitního materiálu na čtení se pro mě stává důležitější než tomu bylo dřív.

Ráda bych napsala, že jsem normální člověk, který “jenom” dělá všechno úplně stejně, jako to s oblibou říkávají známější blogerky.  Vybrala jsem si celkem svérázný úzký okruh, nebojím se psát si po svém, a jak řeším svoje vlastní zádrhely uvnitř sebe, pozoruju, že se to přímo promítá i na web. Návštěvnost, jakou mám teď jsem na žádném ze svých blogů neměla. Něco ale přece můžu po “slavných” blogerkách zopakovat: nevím, jak dělám to, že mi naskakují návštěvy webu. Prostě jenom píšu proto, že psát chci, a dávám si dost pozor na to, abych nevydávala “přihlouplé” , případně polovičaté články.

A to jsem změnila jediné: přestala jsem řešit slávu. Dřív jsem psala pro cizí a očekávala reakci. Teď jsem přestala “honit” profesionální úroveň, žurnalistiku a blogování řeším “jenom” na úrovni, že mě baví, vybírám si konkrétní oblasti po svém a nesnažím se ostatním dokazovat, že jsem profesionál. Co z toho mám? Nic! Dokonce jsem si na vlastní web ani nedomluvila zobrazování reklam. A dělat to ani nebudu. Nemám proč.

Celé komplet to zároveň souvisí s krizemi v inspiraci. Netlačím na sebe, nic neočekávám, ale zároveň se věnuju čtení cizích článků a různých knížek, abych svoje “spisovatelské procesy” udržela v chodu. Minulý týden jsem nenapsala ani čárku. Prostě mi články nešly. Tak jsem se zaměřila na řešení něčeho úplně jiného, než bylo psaní článků. Pokud bloger nemůže psát, má většinou vyřešit něco jiného, co mu hlava podsouvá do aktuálního “to-do” listu. Je to takový ten pocit, kdy vám v hlavě sveřepě běhá něco jiného, máte toho plnou hlavu a v rozvinutější fázi nejste pomalu schopní myslet na nic dalšího. V takové situaci se články stávají podružnou záležitostí, protože tělo jednomu dává pořádně nahlas najevo, že přišel čas zabývat se jinou konkrétní věcí.

Bloger, kterého něco podobného postihne většinou řeší jednu “vyříznutou” věc, aniž by vzal v potaz celek. Co se děje kolem něj v realitě? Co má ve svém životě k vyřízení? Netlačí jej nějaký nedořešený cyklus, ať už je to nějaký jeho zlozvyk nebo nedokončená práce jinde? V takových situacích se hodně blbě píše. Většinou pomáhá klid, kdy si můžete ve vlastním vzduchoprázdnu vyřešit všechno potřebné a máte jistotu, že nikdo nikde nestojí a nečeká. Takové příležitosti nebývají často zvykem, tak je potřeba dbát aspoň na ten pořádek ve vlastním skladu úkolů a sledovat, co vám místo psaní článků podsouvá k vyřešení vaše vlastní tělo.