Virtuální zápisníček

Kdo teď nese vinu?

Sebevědomí, kritika a výchova mladých lidí. Téma, které začalo rezonovat blogosférou. Dvě kolegyně, Teri Glint a Kája, zveřejnily články, které hovořily o přímém vlivu učitelů na budoucí život a výběr aktivit. Ne nějak v obecné rovině; Kája a Teri napsaly všechno na svých příkladech, a sám člověk si může udělat představu o tom, jestli by odpovědnost za rozhodování připsal učiteli.

Co se týká mých aktivit, byla jsem klasické dítě. Hrála jsem si na doktorku, na učitelku, později na modelku a zpěvačku a je potřeba dodat, že to nikde nepřešlo přes jakousi rozumnou mez dětských her. To se tak průběžně od mých jedenácti let rýsovalo něco jiného: tužka, papír, básničky a příběhy. Když jsem tak skládala na papír verše nebo povídky, nenapadlo mě, že bych to mohla studovat, nebo se tím v budoucnu živit. Ve svých jedenácti letech jsem existovala spíš teď a tady, než abych řešila “kraviny” , tak mi dost dlouho utíkalo, že si mě moje budoucí zaměření pomalu vybralo samo.

Žurnalistika byla jedna z mých variant v deváté třídě. Moje další studium se ale odvíjelo na krapet jiné škole, protože mi nevěřili, co se týká průbojnosti. Jít na gymnázium a na žurnalistiku? Nakonec jsem odmaturovala z jiného oboru, ale nenapadlo by mě “vinit” okolí, že teď nejsem novinářka. Navzdory tomu mám doma literaturu zaměřenou na teorii žurnalistiky, průběžně studuju podle toho, co mě aktuálně zajímá, a dlužno dodat, že i samotné blogování je způsob, kterým pokračuju svým vytyčeným směrem.

Jsou vize, které datum spotřeby nemají. Většinou nebývá jenom jediný způsob, kterým si jde splnit sen. Nejsem typ, který by vinil okolí z toho, že teď nemůžu “dělat novinářku” , protože mi tehdy řekli, že jsem neprůbojná a že bych se jako novinářka neuživila. Tehdy mi něco řekli? Tak já to nebudu dělat ani teď, a za moje dnešní rozhodnutí můžou taky učitelé z doby dvacet let zpátky. Nejsem ten typ, který by teď nepsal blog, protože mu skoro dvacet let zpátky řekli, že na žurnalistiku nemá.

I těžké dětství je “jenom” kus minulosti. A i hloupé řeči jsou “jenom” minulost. A minulost není přítomnost. Za naše smýšlení teď neseme odpovědnost jenom my sami. Učitelé možná mohli ovlivnit to dítě tehdy, ale v době, kdy je nám skoro třicet let je už na nás, co podnikneme se svými sny a kterou cestou dál půjdeme. Že jenom mluvím? Taky mám v sobě dítě, které dostalo pár ran. Ty moje se nevážou k učitelům, ale k neprůbojnosti a slabé vůli se bránit, ale i proto vím, že minulost je jednoduše minulost. Mohla bych se tím užírat nadosmrti. Oni na mě byli zlí – dvacet let zpátky, ale byli! Náš život se žije teď, a pokud máme pocit, že v nás hlodá nesplněný sen, stálo by za pokus zjistit, co pro něj můžeme udělat. Teď. Protože aktuálně v přítomnosti už nejsou vinni učitelé.

Související články:

Proč jsem nešla na konzervatoř? – Kája Klosová
O zadupávání sebevědomí a podkopávání kreativity – Teri Glint

Líbil se ti článek? Nezapomeň jej sdílet na sociální sítě! Děkuji 🙂

Autor Andrea V.

Jsem blogonomádka se zkušenostmi s mnoha projekty. Všechny svoje pokusy používám ke vzdělávání a k pobavení nejen kolegů, ale i všech, kteří mají zájem nahlédnout do hlavy bláznovi do psaní :) . andrea@vysvobozena.cz

8 komentářů u „Kdo teď nese vinu?“

  1. Teri GLint říká:

    Mcoc pěkný a pravdivý článek :)! Je super, jak se spousta z nás “nabalí” na jedno téma, a potom si můžem o tom přečíst různé články se zajímavými názory, už jsem tě přidala do toho svého 🙂

    1. Andrea V. říká:

      Děkuju za komentář i za odkaz 🙂 Je super, když takto vzniknou “řetězové” články 🙂

      1. Kája říká:

        Přesně tak. I já mám z toho radost, i když vlastně jdeš tak trochu proti nám. 🙂

  2. Čerf říká:

    Učitel má obrovský vliv – jak v tom, co dokáže svou špatnou prací znechutit, tak i v tom, jak umí naopak pro nějakou cestu dobrou prací nadchnout. Vyzkoušel jsem si jako bývalý kantor zvláštní druh pochybností: Když učitel ovlivní žáka či studenta svým vlastním příkladem pro nějaký konkrétní obor a budoucí dráhu, jak se sám srovnává s tou obrovskou odpovědností? Co když ten student mohl být šťastnější a úspěšnější v úplně jiném oboru? Nesvedli jsme ho paradoxně dobrým příkladem na scestí? Je v tom samozřejmě velký kus radosti, když je pak ten člověk v onom oboru dobrej, a je jasné, že je pak už svým vlastním pánem a strůjcem vlastního štěstí. Ale červíček pochybností stejně hlodá :-).

    1. Andrea V. říká:

      Pokaždé je potřeba najít tu křehkou rovnováhu, kdy dítě učitel vzdělává, ale zároveň všechno důležité nechává na dítěti.

  3. Platan říká:

    Pekne napísané. Viniť môžeme za to, že sme niečím neboli v minulosti ale nie teraz keď je rozhodovanie v podstate na nás. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *