Je ze mě zombie

Ještě deset let zpátky jsem cokoliv nad 30 let věku považovala za zombie. Bylo mi 18, a sice jsem tak nějak vnímala, že po třicítce má člověk ještě hodně času na další věci, ale cítila jsem k tomu takový ten blahosklonný pocit, že to stejně nebude trvat dlouho a šmytec.

Hodně dělají i média – dost operují s názorem, že jen do určitého věku zvládnete “užít srandu” , a hodně ještě žije takový ten babičkovský zvyk, že žena, která nemá ve 26 letech přítele je de facto společensky mrtvá. Víte co? Není 🙂 .

Mně je 28, a tak nějak se mi podařilo dostat se přes laťku, která v mainstreamu znamená to “povolené období vzdoru” .  Teď by měla přijít ona smrt; tvrdí nám to v médiích a celkově nic nenasvědčuje tomu, že by se dál mělo dít něco zajímavého. Stále operuju v jedné seznamce na Facebooku;  spíš pozoruju než že bych nějak aktivněji vypisovala, ale i tak se k těm starším klukům (do 4 let rozdílu) přidávají “zachovalí” třiceti-osmi-letí muži, kteří by rádi můj zájem, a jako třešnička na dortu třiadvacetiletý kluk s energií, která ještě přenáší hory a nic nezáleží na tom, že jsem na úplně opačném konci republiky – nevadí! 🙂 .

Troufám si říct, že ve 28 ta legrace teprv začíná. Jedná se o to, že jste najednou zajímavá pro daleko větší množství mužů. V současné době už nechápu ten tlak, který se podvědomě zachytává v myslích mladinkých dívek a souvisí s tím, že zůstanou samy, když si nepospíší. Nezůstanou.

Hodně mě začíná otravovat bublina, do které jsem se uzavřela. Na Facebooku na mě vykukují články, které mi připadají jeden jako druhý, mimo nákupů, prázdných obalů a oblíbenců za daný měsíc se tam pomalu nic jiného neobjeví, a když, tak se jedná o knížku, která je pod tím daným příspěvkem ještě minimálně osmkrát od čtyř různých blogů. Přestal mě zajímat ten svět, který jsem navštěvovala doteď, a stejně jako pomalu opouštím bulvární média (včetně Lilian Voss a ostatních bulvárních youtuberů), tak třídím svůj volný čas krapet jiným způsobem, a zjišťuju, že ten způsob, kterým jej trávím mi těžce nevyhovuje.

Jako tenká nit se mi podvědomím line slabý hlásek, který mi napovídá, kterým směrem se mám dát. Aspoň půl hodiny každý den, aby se pak mohlo vykrystalizovat, co s tím dál a jaký to má účel. Francouzština, žurnalistika – a tvrdší vytřídění všech mých věcí, které se válejí po poličkách, ale už jim tak nějak prošla platnost. Ne ve směru hmotného stavu, ale ve směru mých zájmů a potřeb.

Poměrně dlouho jsem na blozích fungovala stylem rubrik. Přehazovala jsem a vybírala neustále tak, aby to odpovídalo tématům, která zpracovávám nejčastěji. V současné době by mi stačila jedna – jen tak akorát na to moje kecání, protože všechno ostatní tak nějak vzala voda.

Místo kydání kitu na obličej se maluju spíš pečujícím, vyhlazujícím a rozjasňujícím způsobem, vadí mi, když se mám “upravit” jako klaun, dost jsem si oblíbila rtěnky a zdaleka nejlíp se cítím jen v lehkém nástinu barviček, které vycházejí ze zlatavé a tělové a tolik ze mě neřvou. Tak trochu jako ty dámy z knížek o Francouzkách, které jsem nedokázala pochopit, když jsem pět let zpátky začala publikace o francouzském stylu studovat. Tehdy mi na mém obličeji ta plejáda barev nevadila. Naopak – nedokázala jsem si představit, že bych se jí měla vzdát.

Je jediná věc, kterou dva roky před svojí třicítkou necítím: nevidím důvod, proč by cokoliv mělo končit. Spíš se přede mnou otevírá další level, a určité rekvizity, které patřily k levelu předchozímu musejí zůstat před branou …

2 thoughts on “Je ze mě zombie

  1. Média si člověk nesmí moc pouštět k tělu; život je většinou mnohem zajímavější, než si novináři u svých stolů vymýšlejí a předkládají svým nesebevědomým zákazníkům k uvěření :-).

    • Sebevědomí základ úspěchu. Co tak čtu ty články různě v novinách, autoří začínají být poměrně dost schematičtí. Dvě, tři šablony a jenom přehazují předmět článku 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *