Dokud jsem měla telefon “briketku” , šel celý Instagram poněkud mimo mě. Fotky, wi-fi, data a nahrávání na internet tak nějak chce “normální” chytrý telefon, tak jsem byla v klidu. Pak ale stará Nokia odešla do křemíkového nebe a mně se v obchodě zalíbilo jednoduché Lenovo za 2 500 Kč – jak jsem říkala prodavačce, stačí mi, když to bude umět volat a fotit. Už jak jsem si mobil nesla domů, věděla jsem, že to s tím Instagramem začne být zajímavé.

Co se týká fotek, formátu do čtverce a filtrů, zvolila jsem aplikaci Vignette, kde se dá všechno navolit, včetně síly filtru, a aplikace pro Instagram pokračovala posléze. Navzdory všem předpokladům jsem tu růžovou ikonku další měsíc nebo dva míjela. Teď ještě mám docela potíže s tvořením deníčku ve fotkách. Nezvykla jsem si přemýšlet takovým způsobem, tak to dopadlo jak jsem někde psala v poslední době: jak je zima, nechce se mi ani vystrkovat nos ven. Na jaře by se moje aktivita mohla zlepšit, tak to snad začne být poznat i na tom Instagramu 🙂 .

Jedna věc se tu přece liší: Instagram je jediná síť, kterou nepoužívám k propagaci webu. Ty zbylé (Facebook + Twitter) žijí odkazy na moje články. Flickr a Instagram jsou spíš o mých fotkách, tak je tam poznat, když se mi zrovna nedaří vymýšlet materiál. Stejně jako s ostatními snímky, i ten deníček u mě funguje na bázi detailů tahaných z kontinuálního proudu života. Moje poslední fotky jsou z “výletu za placením složenek” , když jsem si šla na instantní kafe, trochu se zamotala mezi bytovkami a následně viděla kus před vlakovým nádražím stát vlak a čekat, než mu na semaforu blikne zelená.

Stejně si s tím mezi ostatními blogerkami připadám jako mimozemšťan. Šminky, pečlivě do řádků poskládané snídaně, velké vzdušné sály připravené na další sponzorovaný event – nemám tak zajímavý život jako ostatní dámy, tak se mi ten můj feed zdá poněkud …. osobnější a mimoňštější. Jak to píšu, zrovna se chystám na jeden z prvních jarních výletů se psem a mobil půjde samozřejmě se mnou. Je to jako ostatní věci, které se mi skládaly do života jako úplná novinka – zpočátku mám hodně práce, myslet na to, vymýšlet co mám vlastně psát nebo dělat, ale jak si “vypěstuju” určitý počet modelů, hledají se mi náměty daleko snadněji.

Než jsem si pořídila svůj první dotykový telefon, považovala jsem dotykáče za Vikingy a zrcadlovky za domorodé obyvatelstvo, které je utlačované a vystrkované ze svojí vlastní půdy. Když teď mám obojí, zjišťuju, že je každé o něčem trochu jiném, každé má trochu jiné vlastnosti a každé využívám k trochu jiným věcem. Osobně si nemyslím, že by mobily mohly vystrnadit zrcadlovky. U novinářů, kteří potřebují mít fotky na webu dřív než hned teď  to neplatí a stejně tak si nemyslím, že by se zrcadlovkám v žurnalistice nějak extra dařilo, když se už i Reflex rozloučil s Janem Šibíkem. Ale jinak, u “ostatních” fotografů jsou mobil a zrcadlovka dvě naprosto odlišné záležitosti.

Dotykový telefon je takový šmírák, který se  vleze i tam, kde mi zrcadlovka připadá nepatřičná. Je po ruce a se světlem/tmou si poradí vesměs obstojně, je raz dva hotový a není moc možností, jak se v něm pohrabat. Pro “normální” práci to může být vážný problém. Pro “úplně normální šmírování” je to to nejjednodušší, co může fungovat.