Je zajímavé, kolikrát si člověk přečte v knížkách větu: “Je potřeba všechno poctivě praktikovat, a časem se začnou objevovat výsledky. Až se dostaví, budete se divit” .  Teď by mě jenom zajímalo – kolikrát to člověk doopravdy vydrží, aby mohl něco podobného říct? Řídí se podle vlastního přesvědčení, netuší například, proč by měl věnovat tolik pozornosti konkrétním krokům a poskládá si to podle svého, a už se to celé začne posouvat někam krapet jinam.

Když jsem pod tlakem a musím toho postíhat víc, začnu zrychlovat. Na tom by nic zvláštního nebylo; mně se ale zároveň  s tím začne “zrychlovat” i nálada. Sama na sobě mám vyzkoušené, že rychlejší nálada = vztek, napětí. Jako první bylo, že jsem si to zrychlování uvědomila. Zvládla jsem jej pozorovat nezávisle na sobě a zjistila jsem, že se děje.

Můj poslední pokrok se váže k mým náladám – respektive k té “zrychlené náladě” z doby, kdy jsem pod tlakem. Když jsem si uvědomila, že to není můj stav, ale jenom jakýsi “projev zrychlujícího metabolismu” , zvládám to celé daleko líp kontrolovat. Nikdo nechce být protivný na osoby, které za nic nemůžou (většinou) . K mojí práci patří zvládat i svou hlavu, a do dneška jsem brala svoji impulzivnost a náladovost jako součást sebe samé. Teď se mi ale stává, že ty svoje “protivné nálady” zvládám obracet naruby a pozorovat jako by mimo sebe samotnou.

Jedna věc je prožívat co cítím. Druhá věc je rozeznávat, co cítím doopravdy. Přišel čas, abych se znovu pustila do regresivní terapie před spaním. Vybouchlo to na mojí únavě a na faktu, že jsem si zakořenila, že je nutné provádět to před usnutím. Zkusím najít tomu cvičení jinou denní dobu (někdy navečer),  a postel nechat vážně jenom na spaní. Od jisté doby mám obavy, že když si budu v pelíšku provádět nějaká duchovní cvičení, nepodaří se mi vůbec usnout. Paradoxně se spíš stává, že usnu v průběhu cvičení, a  ani si to ráno neuvědomím.

V každém případě pro mě teď bude lepší vystěhovat to procvičování z postele. Jen tak pro jistotu. A sledovat, co se bude dít dál ..