Srdcem a hlavou

Bude to rok až dva zpátky, co se ke mně dostal materiál pojednávající o nalezení pevné půdy pod nohama. Od té doby pozoruju víc a víc důvodů, proč hledat kotvu v sobě, a proč důvěřovat hlavně sobě samotné.

Aktuálně se dost hraje na emoce a na primární základní instinkty, které jsou vysvětlované jako “to jediné správné jednání, které je postřehnutelné pouze tu milisekundu předtím, než do hry nastoupí rozum” . Výsledkem je série estrád, kde je hlavním cílem rozložit diváka po emoční stránce. Musil s Kristelovou si hrají na kouče, ale přitom se jenom vrtají ve věcech, do nichž by jim – nejednat se o fiktivně vymyšlený scénář – za normálních podmínek nemělo nic být.

Člověk zmítaný od emoce k emoci je tvor, který nemá příležitost zaměřit se sám na sebe. Masověji užívané diskuze představují člověka jako bytost, která jedná prudce emotivně, a která má celkem problém přijmout jiný pohled na věc. Pod dekou z prvoplánového učení používat hlavně emoce se ztrácí střízlivé lidské uvažování, a na scénu vystupují jevy, které mají primárně sloužit k odvedení pozornosti člověka  pryč od jeho samotného.  Tady se už nemůžeme bavit o podprahové manipulaci; stačilo by setřást závoj od soudkyně Barbary a Afér a rozhlédnout se po světě klidnějším a střízlivějším pohledem.

Z tohoto důvodu si nemyslím, že by sociální  sítě mohly za deprese lidí. Člověk odvykl třídit data, a proto je skálopevně přesvědčený, že všechno kolem je jenom pravda. Včetně pečlivě chystaných profilů na Facebooku a Instagramu. Skrz pár fotek je člověk schopný věřit, že i celý život daného influencera je tak vycizelovaný. A protože je skrz návaly emocí nemá kdy zastavit, aby si sám uvědomil, co ve svém životě chce a nechce, zbývá mu jenom právě pod návalem emocí křičet na všechny kolem, že ten nebo ten influencer může za jeho rozháranou duši.

Není náhodou, že člověka už delší dobu učí jednat emocionálně, a není náhodou, že zrovna v této době začali natáčet pořady, jejichž hlavní náplní je řvát na všechny kolem a řešit soukromé záležitosti (fiktivních) cizích osob. Jednu celou generaci už člověka nabádají, ať “poslouchá svoje srdce” , a jedná podle toho prvního impulzu, který mu přijde na mysl. I když to u části lidí znamená nechat sebou kývat po emoční stránce.

Stěžujeme si, že nemůžeme najít partnera, a přitom jsme to my, kdo si plete lásku s přívalem emocí, které jsou navíc v každé vteřině někde úplně jinde. Tunou článků lidi přesvědčujeme, že láska je na bázi prchavých a výbušných emocí, a pak napíšeme, že ten vztah nebyl “ten pravý” , protože emoce vyhasly a člověk najednou zjistil, že nemá žádný další důvod. Přitom žít s někým celý život chce trochu jiný základ, než je ohňostroj, který se v průběhu pár měsíců rozplyne.

Zastavit se a začít řešit sám sebe znamená  přijmout možnost, že za nás jedná někdo cizí. Nejlepší ukazatel je okamžik, kdy závidíme lidem jejich životy a sami nemáme představu, co chceme dělat, kterým směrem jít, nebo co nám dělá radost. Máme jenom nebetyčný vztek na cizího člověka, že má víc peněz, lepší postavení a snazší život, ale když máme něco udělat se  svým vlastním osudem, odfrkneme jenom: “Na co?” . Sama jsem se už setkala s otázkou, co z toho psaní mám a proč to dělám, když za to nejsou peníze. Člověku bez koníčků a bez zálib nemůžeme říct nic. Nepochopí moje důvody, protože nic srovnatelného nemá. Odpovím: “Baví mě to” , a odpovědí mi je pohrdavé: “No to se budeme mít” .

První a základní krok k nalezení sebe samotného spočívá v připuštění možnosti, že ty výkyvy nálad a ty rozhádané reakce mohou být způsobené “hormonálně” . A že může existovat možnost, že i my sami můžeme dělat tak, abychom měli svoje životy blízké té ideální podobě, která by se nám zamlouvala nejvíc.

Závidět druhému úspěch, nebo za vším hledat jenom peníze může být průvodním jevem nezvládnutí některé z lekcí, které jsme od života dostali. Cítit se méněcenný oproti instagrammerům může znamenat toliko jenom fakt, že jsme nenalezli svoji vlastní cenu …

4 thoughts on “Srdcem a hlavou

  1. Je dost lidí, kteří jsou schopni si uvědomovat sami sebe jen v nesmyslném porovnávání s jinými, kupodivu málokdy s těmi, kteří jsou na tom hůř. Inu, sklon k závisti není nic záviděníhodného :-).

  2. Skvelo napísané a pravdivé. Myslím, že závisť je prirodzená pre každého z nás i keď to nie je veľmi pekné. Nič to človeku do života neprinesie. A takisto sa stretávam s častými otázkami koľko mám z vydanej knihy. No a čo že to nie je 500 euro, mne je to jedno, pretože mi ide najmä o to, aby som svetu odovzdala kúsok seba a baví ma to, je to zmysel môjho života. Aj ja som niekedy závidela. Ale potom som sa na to pozrela inak: keď vidím, že niekto niečo dokázal či zvládol a mohla by som to závidieť, len si poviem, že to môžem dokázať i ja, a môžem toho dokázať oveľa viac, len musím na tom pracovať. 🙂 Odjakživa som si musela zvyknúť na to, že nemám všetko čo ostatní. A možno som aj závidela, ale verila som, že raz môžem aj ja niečo také mať, alebo môžem mať viac. Proste ma to dokázalo len “vyhecovať”. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *