Jenom jsem nahlédla do blogového světa, stihla jsem si všimnout jedné zvláštnosti: slečen, které chtějí v občanském průkazu svoji blogovou přezdívku, a tak bojují s úředním šimlem.  Což o to; dokud si jeden vymyslí jméno, které se dá schovat pod jiný  tvar jiného jména, případně pod jméno z kalendáře cizí země, je ještě dobře. Co ale dělat s “duchovními jmény” ?

Duchovní jméno je pořád přezdívka jako každá druhá. Není tak důležité, jak k ní člověk přišel; důležitější je, že se s tím cítí daleko líp než se svým rodným křestním jménem, a chce si něco podobného pořídit i do občanky. Existují lidé, kteří si “po svém” říkají tak nějak partyzánsky všude kde můžou, a občanku vytahují jenom při jednání s úřady. Pak jsou ale i tací, kteří se nebojí jít do války s úřady, a zkoušejí si svoje vysněné duchovní jméno do té občanky vybojovat.

Osobně si myslím, že tvrdit úřednici: “To je moje duchovní jméno, tak rezonuju Vesmírem” je vůbec to nejhorší, co jeden může říct. Stejně jako tvrzení, že mě “moje jméno nebaví” . Obojí působí tak trochu manýristickým dojmem. Co se týká úřadů, zatím mám dojem, jako kdyby se snažily držet všechno na rozumné úrovni, aby v těch všech jménech nebyl moc velký guláš. V tomto směru se jim moc nedivím, a dokonce je i chápu. Na druhou stranu, upírat někomu změnu jména, když se snaží už rok, dva, jen proto, že vyvolený tvar není nikde v kalendáři mi nepřipadá šikovné.

Co se mě týká, vystřídala jsem už x přezdívek, co se týká blogů. Ani jedna mi ale neměla nahradit jméno; bylo to podobné jako s mým prvním Chanelem. Vůni “Coco” jsem si pořídila v plnitelném flakonu, protože jsem se bála té viditelné značky na mojí poličce. I dříve jsem se bála blogovat pod svým jménem, protože jsem měla strach z nalepení mojí “nálepky” na nějaký veřejný prostor. Druhý Chanel už mám klasicky v lahvičce s “razítkem”; stejně tak psát web jsem začala pod svým pravým jménem. Ráda bych napsala, že jsem zmoudřela, ale mě jenom přestalo bavit schovávat svoji osobu 🙂 .

Se svým jménem jsem spokojená hlavně proto, že to vypadá, jako kdybych si jej sama vybrala. Naši mě chtěli pokřtít jako “Elišku” . Hodně dlouho jsem byla Eliška, až se k jedné Elišce v širší rodině narodila i druhá, já bych byla třetí, tak Eliška padla.  Navíc když jsem se ptala, kde na Andreu přišli, nikdo mi nedokázal kloudně odpovědět  – “To tak nějak samo z kalendáře” , tak se od té doby podezírám, že jsem si to jméno vlastně “zařídila” přímo z dělohy. Tolik práce mi to dalo, a měla bych jej měnit na “Lianna Aune” ?  (Lianna skotské “Eileen” , Aune finské, myslím z ledna, ale měsíc už nevím přesně.)

“Lianna Aune” je jméno, se kterým bych se klidně byla schopná natrvalo sžít, co se týká webového působení. Patřím ale mezi lidi, kteří se se svým jménem sžili, tak nic venku nehledám. To ale neznamená, že musejí úřady bojkotovat všechny tvary, které nejsou zrovna dvakrát konformní. Nebavím se v této chvíli o teorii duchovních jmen jako takové; nejslavnější české duchovní jméno je jednoduchá finština (toto zjištění mě nadosmrti vyléčilo z víry v duchovní jména , “rádce zvenčí”  – a ostatně i z víry v magii) , a stejně tak tady v aktuální době neplánuju rozebírat situaci, kdy chce člověk každý týden jiné doklady, protože “jeho duše pořád roste” .

Když to vezmu pravdoláskařským jazykem, každý měl mít možnost jmenovat se po svém. Ten úředník nebude žít se jménem, které se mu tak úplně nelíbí. Neměl by tedy mít ani tak fatální moc zasahovat do rozhodnutí, která se často rodí pozvolna a pořádně dlouho …

 

Odebírejte blog e-mailem

Nechce se ti číhat na každý můj nový článek? Dej mi svoji e-mailovou adresu, a budu číhat za tebe.

Připojte se k 36 dalším odběratelům