Mezi nebem a zemí

Dovolit si změnu

Do nějakých osmnácti, devatenácti let jsem si nedovolila zásadnější osobnost. Pak přišly první flirty s klukama z řad metalistů (dlouhé vlasy u chlapů mě lákají odjakživa), a od té doby už přes deset let nosím MP3 přehrávač plný metalových alb. Nostradamus od Judas Priest, Eternity a Beyond od Freedom Call, metalové covery od Reinxeeda, What lies beneath Tarji Turunen, Nemesis od Stratovarius, nebo naposledy Endless forms most beautiful od Nightwish. Zvykla jsem si chodit s duněním v uších, a zakuklila jsem se v kokonu z kraválu, nosných melodií a elektrických kytar.

Nějakou dobu zpátky jsem si začala vybírat spíš jednotlivé songy a míchat si jeden mix z metalových věcí. Když jsem si nastěhovala přehrávač plný metalu, stejně jsem končívala u několika málo oblíbených věcí, a na Youtube si hledala hudbu říznutou folklorem, jakou hrají Flereti a Čechomor. A vkus se klidnil dál: přes album Kouzlo od trojnásobné slavice Petry Janů až po slovenskou stálici Kristínu Pelákovou, která má k metalu zatraceně daleko. Poslední týdny to došlo do stádia, kdy jsem nucená říct: změnila jsem se, metal je sice fajn, ale nejenom metalem živ je člověk. Kdyby jenom to; v době, kdy jsem začala smývat make-up a dělat pořádky ve svých obsesích (nákupy a překopávání webu) jsem se začala pohybovat tak nějak celá. A změna trvá.

Člověk vidí ty kontakty, které si za poslední roky v metalovém období naskládal, a přijde mu škoda přestávat poslouchat metal čistě jen skrz tu síť, kterou kolem sebe má. Jen při tom zapomíná na jednu důležitou věc: přítel člověka pochopí, i když se trochu změní. Nebo by aspoň měl; ostatně, je to pořád jenom hudební vkus.

Pohyb a změna k lidskému životu patří. Člověk samotný má občas sklony zavírat se do stereotypů, ty ale po čase přeroste potřeba něco konkrétního změnit, a v takovém případě je lepší pustit se a věřit. Věřit, že je obnova potřeba, že výměna nějakých pár věcí neznamená, že se mění celý člověk nebo boří celý svět. Boří se jen pár představ. Boří se představa mě jako metalistky, nebo mě jako ezo-guru. A boří se představa, že stačí jenom číst; překládat načtené vědomosti do praxe je daleko těžší a daleko bolavější, než by si jeden myslel. Dostat to do hlavy je jedna věc. Dostat nastudované do ruky je věc druhá.

Nechci tady tvrdit, že najednou nesnáším metal a odsuzuji alternativní disciplíny. Nehraju si na vševěda, který teď promaže komplet celou minulost a nechá jenom to, co projde aktuální pečlivou cenzurou. Chodím si městem pod zataženou ocelovou oblohou, do uší mi zní Curse and Damnation od Reinxeeda, a bolavě, lámavě a ve velkých porodních bolestech dostávám teorii z knížek na displej digitálního fotoaparátu. Zhusta si připadám, jako kdybych hlavou rozbíjela zeď, a říkám si, že to v písmenkové formě tak brutálně nevypadalo.

Dovolit si změnu je zásadní pro cestu vpřed. Pokud si člověk dovolí kráčet přímým směrem, nutně se mění okolí, kterým jeho cesta vede. Jsou trvalé hodnoty, které si člověk drží bez ohledu na trendy, ale spousta věcí proudí kolem, a držet se jich znamená schovávat se před hurikánem v dřevěném domečku na stromě.

Líbil se ti článek? Nezapomeň jej sdílet na sociální sítě! Děkuji 🙂

Autor Andrea V.

Všechny svoje zkušenosti používám ke vzdělávání a k pobavení nejen kolegů blogerů, ale i všech, kteří mají zájem nahlédnout za závoj blogování. andrea@vysvobozena.cz

2 komentáře u „Dovolit si změnu“

  1. Lucka říká:

    Tak to je, člověk se mění a mohou se mu líbit různé styly. Já osobně třeba mám ráda jak Nightwish, protože je u nás vždy poslouchal taťka, co si pamatuju, tak klasiku ve formě Kabátů, ale z druhé strany zase i P!NK nebo třeba některé písničky od Ewy Farne. Ono to tak je, já o sobě říkám, že nemám vyhraněný styl, ale prostě se mi líbí od všeho něco. 🙂

    1. Andrea V. říká:

      Ano – Ewa Farna, nebo Markéta Konvičková – ta druhá jmenovaná to i přes (relativní) neúspěch v Superstar pořádně rozjela 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *