Kolikrát si říkám, že je snad všechno jasné. A kolikrát pak nevidím, že bych někde v něčem měla mezery. Prostě jedu podle zadání, chvíli zkouším, co to udělá a neudělá a pak se rozhodnu na základě výsledků. Já ani nevím, jak přicházejí ty stavy, kdy mě něco praští po hlavě a zařve na mě, že jsou stále ještě věci, které přejímám bezmyšlenkovitě a které považuju za samozřejmost, i když vlastně pocházejí z “externích zdrojů” a rozhodně bych si je měla ověřit taky.

To slýchám řeči konkrétního charakteru, tak je začnu opakovat jako svoje. Pak se bavím s někým dalším, ten mi řekne, že on sám si to nemyslí a přidá rozumné argumenty a následně se dozvím, že stačí zajít za roh a původní “hlasatel dobrých zpráv” najednou tvrdí něco úplně jiného. Já ale jako lama zůstávám u původního tvrzení od “hlasatele dobrých zpráv”, i když vlastně nemám proč.

Podobných blackoutů jsem za posledních pár dnů několik nachytala. Ne že bych nevěděla, že tu konkrétní věc dělám. Vím to, dokonce kontrolovaně a plně vědomě. Jenom si tak nějak neuvědomím, že jsem to nekriticky překopírovala od nějaké jiné osoby. Jsou to drobnosti, které mi zatím po kouskách utíkají, ale daří se mi chytat je nějakým způsobem zpátky.  Je to podobné, jako když Ruiz popisuje to velké množství dohod, které člověk se sebou samotným uzavřel a které je potřeba zrevidovat.

Čtyři dohody jsou jasné. Ta pátá mi nějak utekla. V českém překladu zní: “Buďte skeptičtí, ale naslouchejte” .  Když jsem to četla, nechalo to ve mně dojem právě přijímání cizích “pravd” za svoje. Přitom to stačí otočit. Naslouchejte, ale buďte skeptičtí. Rázem je jasnější, o co vlastně mělo jít. Je to, jako když jeden španělský autor věnoval knihu svojí matce (použil tvar “mare”) , a český překladatel knížku věnoval moři ….

Jenže. Podobné věci se musejí zakládat na osobní zkušenosti z dobrého důvodu – každý autor používá jinou terminologii a i když třeba myslí totéž co několik dalších autorů, záleží na kulturním zázemí konkrétního čtenáře, jestli mu to sdělení “sedne” nebo ne. Přitom konkrétní osobní pocit “sedne” vždycky.  Autor používá symboly, které jsou blízké jemu. V současné době zvládáme sdílet svoje práce po celém světě, ale když Mexičanovi vyjde knížka na původním území Slovanských kmenů? Umíme číst, umíme překládat, ale symboly jsou jiné, kultura je jiná a pak to celé utíká hromadou drobných dírek …