Všechny věci mají daleko  větší sílu, pokud jsou prožité. Můžete číst do nekonečna, ale jedna prožitá zkušenost vydá za velký kopec těch přečtených. Je hezké, že v literatuře píší něco o odpouštění. Člověk se i snaží, ale stejně doopravdy nepochopí, co se tím vším myslelo, dokud si něco takového neprožije sám. Člověk tak nějak chápe, že staré křivdy na denním pořádku lidskou bytost jenom ubíjejí. Jak moc práce ale dá doopravdy neustále opatrovat staré nesrovnalosti jsem pochopila až nedávno.

Nehledejte za tím magii. Jen a pouze vlastní věk. Není to tak, že bych časem zapomněla, vyměkla, nebo se na to vykašlala. Není to ani tak, že bych najednou dostala strach, že mi 26 let života uteklo kdoví kam a teď se bála, že ten zbytek uteče stejně rychle. Vidím to spíš obráceně. Minulý týden jsem se dala do řeči s člověkem, se kterým jsem měla jako dospívající nějaké nesrovnalosti. Umí to dost bolet, když na to pořád myslíte, ale já už jsem jako kouzlem necítila vůbec nic. Ani bolest, ani křivdu, ani prázdno, když jsem se na to místo ve svojí duši zaměřila. Je dost možné, že je to další důsledek tréninku pobývání v přítomnosti. Jenom jsem si uvědomila, kolik času mě v životě stále ještě čeká, a teď jsem si vybavila to množství energie, které bych potřebovala pro udržování nenávisti a zášti vůči tomu konkrétnímu člověku až do úplného konce.

To poslední, co chci na svém blogu psát, jsou esoterické kydy podobné těm v knížkách. Ten stav se dá popsat tak do půlky svého účinku. Ten zbytek je nutné cítit a pochopit na vlastní kůži. Tu volnost, nepřipoutanost k minulosti a zaměření se jen na to, co je. Nejoblíbenější tezí lidí je ta, jak je život krátký. Já si myslím, že je krátký hlavně pro toho, kdo prodlévá v minulosti a řeší právě hlavně to, co mu kdy kdo udělal. Místo toho se mi vybavuje jiný citát: dělejte to samé, co doposud, a váš život bude úplně stejný, jako byl včera. Daleko užitečnější je začleňovat do života drobnosti, které vybočují z každodenního standardu a posouvají naši cestu tam, kde ji chceme mít my. Ty krůčky jsou prťavé jenom zdánlivě. Ony se umí celkem hezky naskládat za sebe, a než se člověk naděje, jede po úplně jiné dráze. Jako třeba já, když se nestíhám divit, kam se ten týden zase poděl, když řeším celé dny kraviny a zapomínám pečovat o blog 🙂 .

Spíš než učit o odpouštění považuju za vhodnější učit o nelpění na konkrétní osobě nebo situaci, a zaměřit se na přítomný okamžik a žití v konkrétní realitě. Odpuštění je něco, co přijde spontánně samo, až na to vaše nitro bude připravené. Odpuštění není to, co děláte vy. Je to jenom vedlejší efekt. Stav, kdy ve vás přestane kolovat “otrávená energie” , abych tak řekla. Zacelí se vám rány a vy přestanete rozumět, proč se tomu máte stále věnovat, když jsou vaše zájmy dávno jinde. Jen pro pořádek opakuju, že se nejedná ani o sentiment, ani o slabost. Jen a pouze o cestu.