Čtyři základní věci, které vám na začátku neřeknou

25.6.2018 Z deníčku blogerky 9 komentářů 303

S blogováním má zkušenosti dost velká část lidí na to, aby si mohli navzájem radit a tahat ze sebe rozumy. Zčásti to funguje; sem tam se objeví článek, který odkrývá kousek z kuchařky některého blogera, a spoustu toho odkryjí různé blogovací tagy. I přesto jsou takové články obecné, nebo navzájem hodně podobné. Jak taky chcete popsat proces, kdy přijdete na nápad, vyextrahujete z něj téma a sepíšete článek?

Přece existují zkratky a poznatky, na které si bloger musí přijít sám. Ani ta spousta návodů je neobsáhne, i když patří k základům a týkají se dost velké části blogerů.

Odpusťte si deníčkové články

Psát o tom, co kdo snědl a kdy dnes vstával je stále evergreenem. Není co dát na web? Nevadí; sepíšu, jak jsem včera naháněl pošťačku a pak si dával v cukrárně kafe (jako reakci na jeden článek z Facebooku, který hejtí latte – beztak troll, ale aspooň to má přesah) .

Naučit se napsat dobrý deníčkový článek je kumšt. Blogerka Sára a její články z rubriky “Co mě napadne” jsou jedna z variant, jak to jde. Nezapomínejte ale na to, že každého nebaví číst o tom , co jste měli k obědu a kde jste včera venčili psa.

Zní to možná divně na to, kolik blogerů deníčkové články používá, ale deníčkový článek potřebuje nápad, stejně jako ten “regulerní” . Blogeři říkají, že psaním takových článků odpočívají a že tyto informace čtenáři požadují. Je ale potřeba nezapomínat, že některým věcem je líp na papíře mimo veřejný prostor. Nejde mi teď primárně o bezpečnost nebo o zloděje; část blogerů s oblibou zveřejní i to, bez čeho by se čtenář klidně obešel. Každý nemusí vědět všechno, a dobré deníčkové články nemusejí nutně znamenat katastrofu, když je náhodou objeví známí.

Nebojte se být konkrétní

Když člověk začne psát, má obavy z reakcí čtenářů a z přijetí svého blogu. Většinou si myslí, že obecným pojetím a ne příliš konkrétními názory si u čtenářů nic nerozhází, ale paradoxně je to právě nemastnost obsahu, co nakonec čtenáře nudí. Články, které vycházejí tak obsahují jenom málo zásadnějších myšlenek.

Začínají tak skoro všichni – první články jsou “testovací” , nenápadné, tiché a tak trochu fungují jako nesmělé šťouchání do terénu, jestli to vůbec půjde. Myslete na to, že i přes lehký pokles zájmu o blogování je pisatelů stále víc než dost. Jestli se chcete odlišit, bude potřeba zapojit svou vlastní osobnost, a do článků kromě obecných frází přidat svoje myšlenky a svoje názory.

Nepotřebujete foťák ani grafiku

Novým zájemcům o blogování hned zkraje nahážou pod nohy dávku klacků. Musíš fotit, protože blog bez fotek není blog, musíš si poradit s grafikou, protože na předpotopní web nikdo nepřijde – přitom se stačí podívat na weby profláklých copywriterů a podnikatelů, kteří se textem živí. Základní šablona, a tím všechno končí.

Podobné je to i s fotkami. Blogeři rádi opakují naučené poučky z médií, že web bez fotek není web. Jistě, jsou typy stránek, které se bez fotek neobejdou (beauty, fashion, cestovatelské) . Jsou ale fotky doopravdy nutné u všech? Pokročilí blogeři říkají, že obrázek může za drtivou většinu přístupů na web, když někde sdílejí odkaz. Nač je ale komu článek o kosmetickém produktu, když do náhledu přidá fotku vlaku? Nováčky tak straší zrcadlovkami a foťáky pro blogerky, a odvádějí je tak od toho, na čem záleží – od psaní.

Pokud k článku fotky nepotřebujete, není potřeba vytvářet ani grafiku s titulkem článku, ani zkoušej něco fotit, ani hledat po fotobankách a přidat do náhledu obrázek, který použilo 128 blogerů před vámi. Pokud vaše téma na obrázcích nezávisí, nejsou fotky důležité. I když budou návody na internetu tvrdit opak. Nezapomínejte, že ty “chytré návody” na blogování jsou jeden jako druhý; jako kdyby vzal někde jeden zdroj, a rozkopíroval jej napříč celou sítí.

Najít snímek ve fotobance, nahrát jej k odkazu na Facebook, a po sdílení do skupin zjistit, že jste se trefili do vkusu dalších osmi blogerů? Než obrázky špatné kvality (když si s focením netykáte) , nebo snímky stejné nebo podobné s ostatními v RSS čtečce, to se už vyplatí spíš vsadit na šablonu, která si poradí i bez obrázků, a věnovat se psaní.

Ostatní blogeři nejsou konkurence

Tištěné noviny si člověk koupí jedny. V online světě to neplatí. Čtenář překlikává dál a dál, a byla by škoda trochu jeho kroky neusměrnit. Zvlášť když jej můžete poslat na zajímavé články, které vás v poslední době zaujaly, nebo upozornit na nějaký jev, který chcete v článku blíž rozebrat. Málo blogerů přímo odkazuje na ostatní kolegy. Chovají se jako prodavači tištěných novin, kteři tuší, že si člověk na ulici koupí jednou.

Internetový prostor přeje přátelství a navazování blogerských kontaktů. Čtenář stejně těká od jedněch stránek k druhým, tak proč toho nevyužít? Hrát si na sólistu paradoxně na internetu spíš škodí – internet funguje na bázi odkazů, a provázanost s ostatními, podobně zaměřenými blogery pomůže vaší značce zapsat se do podvědomí čtenářů.

Blogeři se můžou snadno inspirovat a motivovat. Online platforma k tomu vybízí, a bloger nemá ze sdílení “konkurence” žádné vedlejší ztráty. Dokud se jedná o čtení a sepisování článků, není v odkazech na další blogy žádný problém. Dokud neprodáváte vlastní produkty; to pak čtenáře nakupovat jinam nepošlete, ale to už je oproti klasickému blogování krapet jiná linie.

Odebírejte blog emailem

Další článek dorazí přímo do vaší e-mailové schránky

9 Responses to :
Čtyři základní věci, které vám na začátku neřeknou

  1. Ekyelka napsal:

    Jedna z věcí, ke kterým mohu říct ano i ne. Na osobním blogu – dosti zanedbávaném a momentálně využívaném spíš jako snadný zdroj vlastních receptů, po kterých se stále někdo z přátel ptá – občas nějakou fotku použiju a vůbec se nestarám o kvalitu. Ono to cvakálistické mobilní a především osobitě naturální focení má také něco do sebe; spíš než “vystajlované” fotky hotového pamlsku lidé ocení, jak to vypadá skutečně, čerstvě stažené z plechu, fláknuté na talíř bez obvyklých cukrbliků a tanečků. Aspoň se pak nebojí recept zkusit, když vidí ve finále “normální” sušenky nebo buchtu místo cukrářského majstrštyku (přetlumočený náhled a zkušenost kamarádky, která se stále ještě potýká s kuchyní a do Hvozdu si chodí pro inspiraci. A ke mně pro rady.)
    Oproti tomu oficiální stránky Triumvirátu fungují a především vypadají lépe s fotkou v záhlaví. Ovšem pozor! Na to máme velmi šikovnou kamarádku, která se o fotky stará, vyrábí je na míru jednotlivým článkům (nám kolikrát stačí jen zadat požadavek). Přitom samotné články jsou o psaní a často bez jediné fotky – pokud si občas sami nenakreslíme nějakou ilustraci (ty Sikarovy se už pomalu stávají legendárními), nebo něco necvakneme. Nejdůležitější je však právě obsah, písmenka, myšlenka. V tomhle jsem s tebou za jedno na celé čáře. 🙂
    Co bych možná ještě přidala, je čistota textu. Už slyším ty výkřiky odporu a námitek, že přeci ne každý sežral SSČ a podobně, jenže kolik čtenářů se skutečně bude potýkat a trýznit četbou textu, který se hemží gramatickými chybami, za něž by se styděl žáček šesté třídy? Tohle je častý kámen úrazu, na který se vesele zapomíná, mává se nad ním rukou a vůbec je opomíjený. Přitom ve chvíli, kdy se dostanu k textu viditelně neredigovanému, odcházím – a zdaleka nejsem sama. Chcete, aby se vám čtenost článků a četnost návštěv zvedla? Naučte se používat ten nejvlastnější nástroj, jímž je zvolený jazyk! Je to primární způsob a klíč komunikace se čtenářem. Můžete mít geniální myšlenky, ale pokud je zabalíte do nesmyslných a nepochopitelných blábolů, stejně se můžete jít klouzat, protože si to nikdo nepřečte, natož aby nad tím přemýšlel. Tohle si myslím tady chybí, to prosté upozornění “naučte se používat zvolený jazyk a neustále se v tom zlepšujte – dnes je online dostupných už tolik nástrojů, že je ostuda je nevyužívat a článek publikovat bez korektur”. Jednoduché a mnohokrát potvrzené.

    1. Andrea V. napsal:

      Děkuju za komentář. Souhlasím, s jazykem je dneska potíž. Lidé napíšou, že je to přece status na Facebook, a ne diktát z češtiny, a tím to končí.

  2. Anna napsal:

    Super článek. Podumala jsem hlavně o deníčkových zápisech, vzhledem ke svému “deníčkovému” blogu. Ony články typu vstal jsem-vyčistil si zuby-vypil latté-šel spát jsou skutečně o ničem a nikdo to číst nechce (pokud jsou navíc ty zápisky plné hrubek), ale deníčkovou formou podané konkrétní téma, kterému se člověk věnuje, které je specifické, zajímavé a prezentuje nějaký jasný, vyhraněný názor (viz tvůj bod dva) mi přijdou třeba hrozně fajn.

    1. Andrea V. napsal:

      Ano – deníčková forma … Pojmout ji nějak nápaditě dá práci, ale výsledek stojí za to.

  3. Ellie napsal:

    Naprosto souhlasím. 🙂
    Deníčkové blogy miluji, nesmí být ovšem stereotypní. Nikdy jsem nebyla zrovna „grafik“ (jsem ráda, že si udělám nějaký ucházející design blogu), ale rozhodně to na mém prvním blogu nebyl žádný problém. Foťák jsem použila jen zřídkakdy, zdarma dostupné fotografie mi vždy stačily.
    Děkuji za článek. ♥

    1. Andrea V. napsal:

      Není zač 🙂

  4. Denisa napsal:

    Podle mě ty deníčkové články jdou, ale až u těch blogerů kteří se trochu proslavili nějakými jinými články, lidi je znají a chtějí to. Stejně tak tagy. Jak tag, tak deníček se mi nechce číst od někoho u koho jsem na blogu prvně a vůbec ho neznám. To nemá hodnotu. S tím že bloger má být konkrétní a mít názor souhlasím stoprocentně, mě nakonec stejně vždycky nejvíc bavili ty kontroverznější články. Taky jsem se hned od začátku rozhodla, že nebude to pravé házet fotky do článků, kam vůbec nepatří. Mě osobně to ruší. A blogeři jsou taky pravda, protože ve výsledku většinu blogů stejně sledují hlavně jen další blogeři. Souhlasím s každým slovem.

    1. Andrea V. napsal:

      Jasně – není deníček jako deníček. Jak jsem už uvedla v článku, existují slečny, kterým jdou tak, že se na další těšíš. Menší ryby beztak sledují zase “jenom” další blogeři – dostat na web “civila” je skoro nadlidský úkol 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *