Když člověk tvrdí, že necítí / nevidí / nevnímá, je odhalování andělů poměrně složitý úkol. Už jsem si všimla, že je v dnešní době v oběhu hromada informací, ale veliká část z nich je popsaná naprosto neadekvátním způsobem. Psala jsem o tom docela nedávno; třeba i bulimie (žena začne zvracet) nepočítá s tím, že někdo přestane jíst, pak mu začnu padat vlasy a kývat se mu zuby a následně nezvrací proto, že by chtěl, ale proto, že mu jeho zhuntovaný žaludek nic jiného nedovolí. Je hezké mít k dispozici tak obrovské množství dat, ale k čemu to komu je, když jsou “učebnicové” popisy tak zavádějící?

Stejně tak o andělech existuje nepřeberné množství literatury; ostatně, některé autorky a některé knihy se objeví v projektu pro aktuální rok, Povídání o andělech. Nutnost popisovat jevy kolem pomocí slov je poněkud nešťastná volba, pohybujeme-li se v prostředí, kde může mít drobná nepřesnost fatální důsledky. Tak nakonec zjišťuju, že se andělé nejjednodušeji “odchytávají” u fotografů, spisovatelů, hudebníků a vůbec umělců, kteří jsou zvyklí trávit čas sami se sebou a ze svého vlastního nitra dolovat zárodky něčeho, co nakonec vlastníma rukama (popřípadě vlastním foťákem) vydolují na veřejnost.

Potřeba kvalitních dat se ukáže hned na začátku. Andělé jsou ve svojí podstatě bytosti, které pečují o něco dalšího. Ať už je to člověk, strom, kámen – nebo inspirace. Jak jsme zvyklí říkat elfové, dryády, nymfy nebo múzy, zapomínáme, že tyto bytosti jsou ze svojí vlastní podstaty energie, která má pečovat o konkrétní věc. Když se tedy kreativní člověk spoléhá na svoji vlastní inspiraci a tím i o svoji múzu, opírá se tím tedy o anděla. Existuje velké množství skutečně dobrých autorů ve velkém množství oborů, kteří jsou na každodenní bázi zvyklí “komunikovat” se svojí vlastní inspirací. Jen jsou data ohledně andělů mnohdy tak zkreslená, že nikoho nenapadne, že ty anděly nemusí hledat venku; že si stačí uvědomit, co dělá dnes a denně v průběhu svojí tvorby.

Když vyjdu z toho, co znám od sebe z průběhu psaní článků, připadá mi, jako kdyby “vidět anděly” a “vnímat anděly” spadalo pod dva naprosto odlišné kanály. To, co mi pomáhá psát články je energie, kterou cítím kolem sebe a která má nepřeberné množství různých variant, když se mi náhodou třeba něco nezamlouvá. Dokáže mi nabízet nápady jako na běžícím pásu, a v drtivé většině případů se mi dostává námětů, které se mi zalíbí nebo které se mnou dlouhodoběji rezonují. Naproti tomu, když vezmu nějakou andělskou literaturu a zkouším návody popsané autorkami, tak i když se mi něco ozve (naposledy třeba andílek Holly), cítím takové logicky nepodložitelné obavy z té které energie. Energii, která mi “dodává články” , když to řeknu sprostě, přirozeně důvěřuju. Ale k tomu, co se mi ozývá během seancí  cítím přirozenou nedůvěru. Ne proto, že bych nevěřila sobě. Ale to, co kolem sebe cítím v případě tvoření obsahu na můj web má úplně jinou podstatu.

Rada “vycházet ze sebe” má v případě komunikace s anděly naprosto jiný význam, než by se rozborem jednotlivých slov mohlo zdát. Když prý není víra, není ani komunikace s anděly. Stačí se ale podívat kolem sebe, kolik lidí je v dnešní době v zajetí jakékoliv závislosti – na lidech, na nákupech, následně na alkoholu nebo cigaretách – závislost je první stupeň posednutí jinou bytostí, a andělé rozhodně nejsou z těch, kteří by chtěli lidem škodit. Tedy aspoň ne ti “skuteční” andělé; o bytostech, o nichž nám tvrdí “ti venku” , že to jsou andělé a že to nemáme nijak pitvat, se to už bez rozdílů tvrdit nedá. Ukazuje nám to, že rady založené na skutečném poznání nás samotných nejsou dávány jen tak do větru.

Související články

Skrytá závislost
Projekt “Povídání o andělech”