Od mala jsem pořádně neměla jak prozkoumat tu záhadnou moc knížek, o které psali ostatní autoři kolem. Co si pamatuju jsem v nich ležela, a tak mě nenapadlo, že by s četbou mohlo být svázáno tolik dalších věcí. Začalo to nenápadně: doma se mi nakupila veliká spousta zakoupených knih, tak jsem si řekla, že si přestanu půjčovat z knihovny, ať mám čas číst to, co mám doma.

Jednalo se vesměs o rozvoj osobnosti, více či méně založený na jemnohmotných záležitostech. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se přes ty všechny knížky dostala. Funguju totiž tak, že je čtu tak dlouho, až je dostanu do hlavy a rozložím si je na fragmenty. Poté zjišťuju, co je pro mě dobré a co ne. Naposledy jsem puzzle nadělala z Keltnera; taky mi u něj trvalo úplně nejdýl, než mi došly všechny souvislosti. To jsem poznala tak, že jsem už sice nepotřebovala číst Transformace vědomí (jak první, tak druhou knížku) , ale zato jsem hledala rozhovory na internetu a pořídila jsem si i rozšířené vydání Rozhovorů, které obsahuje i články ze slovenského časopisu Vitalita (asi šestnáct článků) .

Pak si to všechno tak nějak posedalo, rozvířený prach se usadil a já jsem hledala další čtení. Chvíli jsem si zaradila s tabletem a e-knihami, ale když už to všechno máte vesměs přečtené … ten čas na knížky se roztrousil do průběhu celého dne, a já jsem začala vnímat první příznaky utnuté četby knížek. Za prvé: kus prázdný. Když si od mala zvyknete věnovat určitou část pozornosti fantazii cizích autorů, nejde to úplně bez důsledků vypárat. Aspoň ne tak, abyste se necítili tak nějak duševně chudší. Za druhé: zkomírající nápady na články. Ani mě nenapadlo, že by moje schopnost psaní mohla být navázaná na to čtení kupy knížek. Hromadu z nich si ani nepamatuju. Sice jsem je dočetla, protože mě jak-tak bavily (odložila jsem, co si pamatuju, jenom dvě), ale nezůstaly mi v hlavě tak razantně jako třeba Ken  McClure, J.D.Robb nebo Dan Brown. Zkoušela jsem i Stoletého Staříka, jenomže Jonasson nepíše stylem, který by mě dokázal bavit. I tak jsem si ale všimla, že mi s tím hluchým kusem osobnosti odchází i psaní.

Přitom je to logické. Už teoretikové, kteří učí mladší generaci psát romány uvádějí, že když chce autor umět psát, musí nejprv hodně číst. Že nejde říct, že na čtení knížek nemám dost času, a přitom psát vlastní. Jakkoliv se to může zdát rozumné (soustředím se na vlastní práci a na ostatní “rušivé elementy” nemám čas), čtení je pořád esenciální substance pro schopnost psát. Trochu mě držela Caitlin Moran – mám od ní dvě knížky, a jak jsem na blozích začala budovat spíš lehkou žurnalistiku, brala jsem si ji jako podvědomý stimul, ale i tak – stimul se velice rychle vyčerpal, a další nebyl, protože jsem neprocházela regály v knihovně a nehledala v anotacích u knížek, co by mě asi tak mohlo bavit číst.

Zjistila jsem, že tu kupu sebe-rozvíjecích knížek v knihovně už nepotřebuju (podobná literatura se velice brzo “očte”; není to oblíbený román, ale de facto výuka věcí, a když je člověk už zná, u čtení se nudí), a zároveň že mi scházejí “normální knížky” na čtení. Směr jsem zjistila poměrně rychle, když nám doma přistál leták s knižními novinkami na prosinec, a já si tam u Ježíška domluvila super-bichli Hercule Poirot od Agathy Christie. Velká hora papíru, co obsahuje padesát kratších povídek. A následně jsem si koupila a nechala schovat na Vánoce Žítkovské čarování od Jiřího Jilíka.

Nakolik hromada lidí hlásá, že jsou papírové knížky mrtvé, tak nějak se zdá, že je k životu jednoduše potřebuju. Jak to čtení (psychický stimul), tak ten papír a přebal knížky (hmatový stimul) . Hromadu věcí jsem schopná přežvýkat i elektronicky, ale není náhodou, že se mi stínově k sérii s Evou Dallasovou od J. D. Robb v tabletu tvoří v knihovně početná papírová frakce. To mi připomíná, že si musím sepsat, co všechno už mám – tak nějak se v tom začínám ztrácet, a když v knihkupectvích vyhlížím další kousky, najednou si nejsem jistá, jestli jsem to četla nebo ne 🙂 . Navíc – sice jsem jednu Lornu Byrne ze soukromé sbírky odnesla na vlakové  nádraží do regálu s výměnným fondem, ale v dnešní várce knížek z knihovny si nese Schody do nebe, a dost mi brázdí hlavu ten dárkový box Lorny Byrne, který jsem viděla v knihkupectví před nějakým časem …

Andělé. Vrací se to jako bumerang. S Keltnerem a Egregory na čas ztratili dost velký kus ze svého kouzla, ale tak nějak cítím, že jsem se ve studiu Egregorů dostala dost daleko na to, abych to mohla začít zkoušet znovu …