Čím vším jsem byla

23.2.2018 Jiskřičky ve tmě Komentáře (0) 408

U poradenství dospělým lidem není vhodnější odpověď, než vrátit se zpátky do dětství a vzpomenout si, co dělali tehdy (ne, jíst písek a přetrhávat žížaly se nepočítá) . Z nějakého důvodu se do dětství vracejí všichni ezoterikové, kteří mají druhým lidem radit, co udělat se životem. Dětství se považuje za nejčistší esenci nás samotných, a  nejlogičtější je hledat cestu tam, kde se nám přetrhla nit – hledat světlo na místě, kde nás začala pohlcovat “výchova” aktuální doby.

Moje dětství začalo s partou několika vrstevníků kolem v ulicích; pamatuju si klony několika her na honěnou, které spočívaly v tom, že jste si dřepli, “začarovali “se názvem něčeho předem dohodnutého (auta, kytky a podobně) , a než se vás někdo “živý” dotkl, museli jste zůstat dřepět (zase vás ale nemohl nikdo chytit; hromada lidí to pak dělala tak, že si hlídala “muchomůrky” , aby nešly odeklít) . Na to, že jsem se bála nějak extra existovat s ostatními, jsem nikdy nebyla úplně sama, a to platilo i v době, kdy jsem kolem dvanáctého roku života začala nervově dospívat. Brala jsem to všelijak, vypadalo to všelijak, ale při pohledu zpátky nenacházím zlo a temno, i když bych to tehdy brala jinak.

Když jsem odrůstala od úplně malinké po větší, začaly se mi do her míchat učitelky, doktorky a modelky. Později i se zpěvačkami; konkrétně u doktorek jsem si vystačila s hrou, a do budoucna necítila žádnou výraznější touhu stát se jí i v realitě. Modelka mi zůstala, dokud mi nezačal růst zadek, a zpěvačkou jsem byla až do doby, kdy jsem zhruba ve čtrnácti nezačala denně cvičit zpěv … a po týdnu nezjistila, že mě to nebaví.  Tehdy jsem si řekla, že by bylo fajn najít si zálibu, která mě bude i bavit, a začala jsem si osahávat psaní, které jsem do té doby brala tak nějak jako samozřejmost.

Celou moji obrazotvornost živily historické příběhy, které zčásti pocházely z hodnověrnějších zdrojů (typu učebnice dějepisu a a seriózní výzkumy) , a zčásti se tvořily z beletristických a skutečnou historií inspirovaných prozaických příběhů, které mě nejčastěji zaváděly do Egypta, případně do Anglie a do Francie někdy mezi lety  1100 – 1500. Zajímavé je, že jsem ve svých výletech nechtěla do Ruska; “podprahové” kódování zdá se fungovalo – přece jenom jsem se narodila v roce 1989, kdy se všechno začínalo lámat, a lidé kolem mě (v realitě) měli spoustu práce s likvidací minulého režimu.

Realita se míchala s příběhy, které byly připisované naší Zemi, i když v některých případech měly základ na daleko chabějších základech, než některé pověsti a příběhy. Fantazie a bohatý život v hlavě prakticky mohly za ten základ, který jsem dostala k psaní, a snadné nasávání všech pouček ohledně českého jazyka mi  pomohly v psaném projevu. Řešení a cenzura obsahu v hlavě ostatně může za to, že co se týká příběhů, jsem daleko méně výkonná než ve svých deseti letech, kdy mě nějaká úroveň nezajímala, a sázela jsem to na papír jak se mi to zrovna rodilo v hlavě.  Kolem svého třicátého roku života jsem k příběhům ve své hlavě daleko kritičtější, a odnáší to celková ochota psát.

Obrazotvornost, starověký Egypt a příběhy související s Anglií, Francií a Egyptem jsou hlavní mezníky, které lemovaly moji cestu dětstvím a literární výchovou jako takovou. Ne že by to bylo na článcích přímo poznat; dávám dost velký pozor na to, aby se nic z podobných nápadů na internet nedostalo, ale to taky nemusí být navždy 🙂 .

Odebírejte blog emailem

Další článek dorazí přímo do vaší e-mailové schránky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *