Virtuální zápisníček

Moje Vánoce

Asi nikoho nepřekvapí, že mám Vánoce hodně spojené s hudbou. Moje Vánoční klasiky jsou dostatečně pružné na to, aby čas od času zvládly vyzkoušet i nováčky, ale jsou věci, které mě doprovázejí co si pamatuju a už si bez nich svoje svátky nedokážu představit.

Oh Holy Night

Nedokážu říct, kde jsem se s ní setkala poprvé. Co ale vím jistě je, že mám “Oh holy night” daleko raději v klasickém podání.  Karel Gott ji třeba přezpíval i česky, ale podle mě už v češtině a v popíku nemá takové kouzlo. “Gloria” je třeba koleda, kterou můžu i v popové úpravě (viz níže) , ale u této to není ten případ.

Karel Černoch

Vlastně za to může jedna jediná stará kazeta. Když mi Jim Reeves zpíval o Vánocích, o hodně později v obnovené edici pod názvem “Tichá noc” . Hrávalo to u nás pravidelně každé svátky a já jsem si už na ten sametový hlas neskutečně zvykla. Když jsem před časem zjistila, že se to dá opatřit i na CD v nové edici, byla jsem nadšená 🙂 .

Blackmore’s Night

Co se týká Vánoc, vybavím si hlavně “Hark the heralds angels sing / Come all ye faithfull” , která v jejich podání dostala extra grády navíc. Je to záležitost teprve posledních několika let a v mém vánočním playlistu patří mezi nováčky. I přesto ji každý rok vyhrabu z archivu a znovu si ji připomenu.

Hit – čekatel

Záležitost, která se dostala do éteru v roce 2012, a kterou jsem teď na Youtube hledala pod názvem: “Václav Neckář – Aleluja” . Má v sobě plno klidné energie a vyloženě hladí po duši.

Co vy a vaše vánoční playlisty?

Virtuální zápisníček

Mainstreamový vkus

Zrovna jsem se vyhrabala z období, kdy jsem z hlubin internetu štrachala co možná největší vykopávky. Moje nejlepší úlovky jsou sólová deska Jarka Plška, nějaké „boční“ projekty Jarka Filgase a CD od kapely Vivian, konkrétně „Svět se točí dál“ . To je to, jak i kapelník Vivian tvrdí, že už neexistuje a nedá se sehnat? .

Virtuální zápisníček

Stříhání koulí

Společně s „profesionalizací“ blogové sféry se čím dál častěji objevují muži blogerek, kteří chtějí svojí vyvolené vypomáhat. Nejčastěji v diskuzích, když na „jejich“ blogerku někdo útočí, a oni chtějí dát poznat, že by se anonymové měli držet v uctivém odstupu. Někdo se tomu pošklebuje, jiný zase moralizuje, že by se to dít nemělo – jak se ale vyhnout stavům, kdy budou chlapi bránit svoje ženské, když je to v současné blogosféře akorát tak o kydání hnoje?

Virtuální zápisníček

Každý není normální

Co se tak dívám, jsou dvě věci, které dokážou ženskou dohnat k šílenství: voňavka a chlapi. Aspoň to tak  vypadá; to ohledně chlapů vyvozuju z ženských časopisů, to ohledně voňavek jde vyčíst mezi řádky diskuzních fór, zaměřených na samotné vůně. „Co mám dělat, když mi nevoní nic ani v drogerii, ani v parfumerkách“ není vůbec ojedinělý dotaz. Když si někdo „nesedne“ se zaběhnutými lahvičkami, hned pátrá, kde je problém. A řešit, že je ženská sama a že nejsou chlapi? V diskuzích ohledně chlapů a ohledně vůní se už pomalu dají volně přehazovat podstatná jména, a to bez nějakého většího dopadu na celkový význam diskuze.

Virtuální zápisníček

Telenovela hadr

Stalo se to začátkem září. Psala jsem tady, jak mi mrtvý děda „shora“ poslal zajímavý dáreček. Je to ten pocit, kdy bezpečně víte, a jenom čučíte, jak ten Vesmír celý funguje. Dva týdny jsme se snažili nějak koulet, a když mi pak zrušil rande, neskutečně jsem se nakrkla a tady na blogu vyšel článek o tom, jak je vhodné čas od času vyrábět kraviny.

Je to od té doby celé tři měsíce, i když bych byla ochotná přísahat, že to muselo být daleko déle. V každém případě, co se od posledního článku, který vyšel 14. září, změnilo? V první řadě mi od „něj“ přišla snad první a jediná gratulace ke svátku (26. září), a 11. listopadu se ohlásil znova, to byl ale on o dvacet kilometrů dál a já v práci. Když se mi 28. listopadu ozval znova, s tím, co dělám o víkendu, zželelo se mi jej a domluvili jsme si schůzku.

Byla jsem z té schůzky nervózní jako pes; regulerní rande jsem neměla od roku 2008, kdy mi skončil poslední vážný vztah, a když se z jednoho autobusu vyřítilo jedno vlasaté individuum, solidně mi zatrnulo. Naštěstí to nebyl on 🙂 . „On“ přijel o chvíli později, a poznala jsem jej okamžitě podle kšiltovky – měl stejnou, jako na fotce na Lidech. Nechala jsem jej přijít až ke mně, a promluvila až byl blízko. Nějak jsem měla strach, jak bude jeho hlas znít; měla jsem celkem obavy, že když mi nebude sympatický melodií hlasu, nebude mi sympatický vůbec. Proto jsem tu chvíli poznání odkládala, až by to už nebylo slušné 🙂 .

Naštěstí hlasovou zkouškou prošel 🙂 . Měli jsme spolu strávit ve dvou různých podnicích tak dvě hodiny – aspoň podle všech hodin všude kolem, ale mně s ním čas utekl tak rychle, až jsem se divila. Pomalu jsem se začala rozehřívat a nervozita ze mě brzo spadla. Získal si mě nejenom tím, že se o mě snažil zabojovat a tu divnou holku z internetu si snažil udobřit, i když logicky neměl proč. Po cestě za dalšími společnými plány jsem dostala neodbytné nutkání začít jej líbat; jsem v tomto směru v začátcích celkem stydlivá a nedokázala jsem se rozhoupat. Jak se mi to začalo přesypávat v hlavě tam a zpátky, najednou to byl ve stejnou chvíli on, kdo se zeptal, jestli chci políbit hned, nebo až potom. Roztomilý:-) . Těžší to má o to, že je chlap, a tím pádem se od něj aktivita očekává, i když je nervózní stejně jako já 🙂 .

Na co dávat druhé šance, když tam venku někdo čeká na tu první? Dámy, řiďte se srdcem a intuicí. Mně srdce poskočilo, když se v pátek ozval, a toho rozhodnutí nelituju. To se ještě od září odstěhoval úplně do háje, takže bude sranda tak jako tak 🙂 . V každém případě jsem si na Facebooku změnila status na „Zadaná“ a za zadanou se považuju. Sakra nezvyk po sedmi single letech 🙂 .

Snad mi čtenář odpustí, že jej terorizuju články podobného ražení. Jenže já jej mám plnou hlavu, a stejně mám takový blbý neodbytný dojem, že bych ze sebe nedostala kloudný článek. Tak to všechno sypu ven, a snad se už brzo dočkáte normálních článků 🙂 .

Virtuální zápisníček

Rozehřívání zamrzlého srdce

Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku. Že by si osamělá žena neměla hledat partnera, protože neví, jestli je s ním z lásky, nebo jenom skrze pocit osamělosti. Po nějaké době ledový příkrov povolí, a všechno najednou vypadá daleko konstruktivněji. Když strávíte čtrnáct dní namlouváním chlapa, kterého ani nedostanete na rande („Přijeď za mnou do Hradiště, stejně tam musím ztvrdnout, nic mi dvě hodiny nejede a nudím se tam“), začne se znovu hlásit ten pocit, který už znáte z dřívějška. Že jste samy se sebou spokojené, máte rády svůj život, a než si uvázat na krk neschopného chlapa, raději budete samy.

Je to jednoduché. Pokud jsme aspoň přibližně vnímavé, víme, kdy je co v pořádku, a kde bychom měly zbystřit. Že jsme čtrnáct dní mimo provoz a uvědomíme si souvislosti až s hodně dlouhým časovým odstupem? Jsme zamilované až po uši a po jistou dobu absolutně neschopné konstruktivního přemýšlení. Okolí nám říká, že hledáme blbě, protože narážíme na ty samé typy pořád dokola. Ale copak se tomu dá poručit? Někdy to člověka stojí zhruba stovku kreditu na SMSkách, když je mimo počítač, někdy to člověka stojí určitý úsek života, ale cena za ten pocit je to nejmenší. Když do toho spadneme, je potřeba srdíčko rozehřát, aby zamrzlé nezůstalo. Jednoduše zůstat člověkem.

Život se má žít. Ne že budeme dlouhosáhle kalkulovat každičký krok, abychom pro všechno na světě nešláply vedle a neudělaly nějakou chybu. Často se z těch chyb klube něco užitečného, a aspoň má člověk pocit, že skutečně něco dělal a že svůj život neprováhal a neprospal. Když vám v hlavě pořád hlodá, že za vámi jeden dojel z Kroměříže do Hulína, z Hulína do Starého města a ze Starého města do Veselí, což je práce na hodinu a padesát čtyři minut, když stihnete ty rychlejší vlaky, ještě neznamená, že okamžitě praštíte s domlouváním se s jedním, kterému by to trvalo půlku času, ale za dva týdny práce není ochotný investovat do vás čas. Mozek jednoduše nefunguje a je zbytečné něco vysvětlovat. Málokdy ale ženská něčeho lituje; jenom v případě, když nedá na svoje obranné mechanismy a investuje do situace daleko, daleko víc, než jí její mozek v rauši v dobré víře radil.

Je zbytečné cokoliv předělávat. K psychické pohodě by to nepřispělo a člověk by jenom zkysnul. Jednoduše si užívejme a čas od času vyrábějme kraviny :-).