Virtuální zápisníček

Co vlastně dělá fotografa fotografem?

Poslední týden jsem se v rámci optimalizace svého Facebooku přidala do několika skupin, které souvisejí s Nikonem nebo s focením. Kromě velkého překvápka, kolik lidí používá vyšší modely naprosto samozřejmě z druhé ruky a nestydí se za to (jaký to rozdíl oproti fotografickým webům) jsem zjistila, že u fotografů, kteří se věnují fakt focení a míň řečem existuje jedna základní poučka: někteří lidé řeší až moc kraviny.

Virtuální zápisníček

Po zimě má přijít jaro

Udělalo se tak chladno a zima, až se jednomu nechce nikam vytahovat nos. Přitom dopoledne bylo vesměs fajn; na zimní podmínky bylo celkem teplo a nezalézalo to pod kůži. Občas si říkám, že nejsem běžný fotograf – že nejraději fotím pod mrakem, ale nemůžu přece poznat, jestli světlo mám nebo ne, když mě nejvíc inspirují “divné” světelné podmínky. Dneska mi došlo, že to poznám na sobě: Nechce se mi nikam ven, a na tu zimu koukám jenom opatrně zpoza okna.

Virtuální zápisníček

Úklid v hlavě a Vánoční restart

Přestaňte se cpát tím cukrovím a napište někdo nějaký článek.

Kolegyně Kája v jedné Facebookové skupině poznamenala, že už stihla přečíst všechny knížky nadělené pod stromečkem, včetně všech článků, které měla na Bloglovinu v Nepřečtených. Ne že by se něco podobného podařilo mně. Letos byl knižní Ježíšek u nás tak štědrý, že budu mít co číst ještě v únoru; zvlášť poté, co jsem mámě nakoukla do jedné Sabriny Jeffries.

Virtuální zápisníček

Kdo teď nese vinu?

Sebevědomí, kritika a výchova mladých lidí. Téma, které začalo rezonovat blogosférou. Dvě kolegyně, Teri Glint a Kája, zveřejnily články, které hovořily o přímém vlivu učitelů na budoucí život a výběr aktivit. Ne nějak v obecné rovině; Kája a Teri napsaly všechno na svých příkladech, a sám člověk si může udělat představu o tom, jestli by odpovědnost za rozhodování připsal učiteli.

Virtuální zápisníček

#jsemdost

Blogerka Bára napsala 15. března článek, který hovořil o mnohdy přehnaných požadavcích na dokonalost, které vůči sobě míváme. Pokud nás soudí ostatní lidé, dá se to ještě pochopit (nevidí do nás a mají potřebu vyjadřovat se k záležitostem, které se jich netýkají) . Když ale soudíme my samy sebe, je to o to horší. Tušíme, že to, co vidíme na internetu je jen úzký výřez, který navíc prošel pečlivou cenzurou. Ani to nás ale mnohdy neodradí od pokusů našroubovat si svůj “průměrný” život do stránek magazínu Vogue.