V hlavě

Tak dlouho, dokud bude potřeba

U často skloňovaných témat by mělo platit, že se dočtete kupu dalších zkušeností od ostatních lidí. Věnuju se tomu, zkouším to, tak bych logicky měla mít dost vlastních postřehů, které se s daným tématem vážou. Jsou ale témata, která se místo praxe šíří opisováním. Jeden něco napíše, a zbytek se napsaného drží bez dalších testů.

V hlavě

“Pustit se” neznamená “padat”

Je velice hezké sbírat motivační knihy a  celé dny ležet v uhlazených mýdlových výrocích jednotlivých spisovatelů. Čtením samotným člověk změní jenom málo; daleko složitější je odložit knížky, ponořit se do toho “zlého vnějšího světa” , a poznatky z kurzů a workshopů začít používat v aktuální hmotné realitě. Ne nadarmo v jedné takové knížce zaznělo, že workshopy jsou to nejgeniálnější řešení, se kterým přišla naše vlastní Prokrastinace jakožto s úhybným manévrem. Může se zdát, že workshop je přece praxe; konání samotné a důkaz, že to s tím pohybem myslíme vážně a něco začínáme měnit. Jenže workshop jako takový je prakticky motivační publikace převedená do 3D : místo toho, abychom četli, co máme dělat, nám rozumy předává nějaký člověk.

V hlavě

Dovolit si změnu

Do nějakých osmnácti, devatenácti let jsem si nedovolila zásadnější osobnost. Pak přišly první flirty s klukama z řad metalistů (dlouhé vlasy u chlapů mě lákají odjakživa), a od té doby už přes deset let nosím MP3 přehrávač plný metalových alb. Nostradamus od Judas Priest, Eternity a Beyond od Freedom Call, metalové covery od Reinxeeda, What lies beneath Tarji Turunen, Nemesis od Stratovarius, nebo naposledy Endless forms most beautiful od Nightwish. Zvykla jsem si chodit s duněním v uších, a zakuklila jsem se v kokonu z kraválu, nosných melodií a elektrických kytar.

V hlavě

Proč se mi neplní přání?

Pohádky jsou plné návodů na to, jak si správně přát. Většinou dostane pohádkový hrdina nějakou proprietu, která je k tomu nezbytná, případně omezený počet pokusů, ale celkem často je přání nějaký zásadnější kumšt. Přitom spousta lidí má vlastní zkušenosti s tím, že “přivolat” si svoje přání do života není zas takový problém. Kolikrát jste si už říkali: “Jenom ať mě nevyvolá ke zkoušení” , a velice často to “padlo” na vás? Kolikrát už jste si říkali: “Hlavně ať to nedopadne tak a tak” , a ono zrovna ano? Vznikl kolem toho celý “vědní obor” , kterému říkáme zákony schválnosti, případně Murhpyho zákony, jak kdo chce. Proč si může být člověk doopravdy jistý, že “přání” takového druhu vyjde?

V hlavě

Co znamená, když mě bolí pravá půlka zadku?

Rozebírat znamení s sebou nese jedno nebezpečí: začnete je pozorovat i tam, kde nejsou, a místo prožívání budete řešit jenom drobnosti. Ano, jsou situace, kdy člověku pomůže “zásah zvenčí” , ale jak kdysi říkala lady Rovena ještě z Blog.cz , člověk nemůže vídat znamení za každou prasklou žárovkou. Člověk má kromě duše svoje fyzické tělo, které nikam neodcestuje. Chtě nechtě jsme tedy vázaní na tuto hmotnou realitu, protože člověk může tvořit jenom v přítomnosti (v okamžiku, kdy máte – zjednodušeně řečeno – myšlenky i tělo na jednom místě) . Dohánět do absurdity všelijaká “znamení” je výhodné pro skupiny, které nechtějí lidské bytosti vědomé a “při smyslech” , tak je hledání a rozebírání znamení jedno velké odvětví moderní ezoteriky.