Ošidit přírodu

Měla jsem nějakou představu, co se “blogové slávy” týká. Věděla jsem, jak se chci proslavit, i když to třeba každý rok znamenalo něco úplně jiného. Jedno jsem ale věděla: nechtěla jsem skončit jako “Kdo neumí, učí” .  Nechtěla jsem být ten člověk, který skončí tak, že o blogování píše teoretické texty, ale sám má poměrně velkou část obsahu laděnou spíš do řečí, jak to dělat, než že by sám rozjel kariéru jako pisatel. Svoje články o blogování považuju za “normální” , a hodně se snažím přijít s něčím “jiným” , ale zatím to nedopadá, a jediná věc, která mi na webu expanduje je právě deníček blogerky.

Přitom vím, co radím ostatním: nech věci plynout a jenom se pozoruj. Za pár měsíců kritickým okem projeď svoje články, najdi v nich, co se nejvíc opakuje, a na tom postav svoji značku. V mém případě to znamená “blogování o blogování” , i když z toho nejsem nadšená, protože mám pocit, že blogerka, která píše o blogování není nic zvláštního. Došlo to dokonce tak daleko, že ta kupa komentářů na blogu, který vybírá nové téma týdne na jeden český server mi připadá jako hromada hloupých keců. Ještě před časem jsem si tam dokázala vybírat náměty na články. Teď to vnímám jako směsku nebetyčných hovadin, ať se na to dívám z které stránky chci.

Myslím, že z nějakého podobného důvodu jsem se poslední dva roky dala do sbírání knížek a kdečeho možného od úspěšnějších blogerek. Hledala jsem tam “tu svoji” dávku inspirace, která ze mě ono “Kdo neumí, učí” neudělá. Přitom od mala jsem se hrála spíš na doktorku a na učitelku – na bytosti, které lidem pomáhají, spíš než na někoho, kdo se o podobné věci nezajímá. Je zajímavé, že i moje nejstarší angažmá v blogovém světě spočívalo v navrhování designů jiným blogerům, a pak jsem psala články na stránky Fotografického klubu, které se zase věnovaly teorii a “vzdělávání” ostatních. I když si zvolili raději filtr, než můj návod na ruční výrobu Polaroid efektu, ale to jim nemám za zlé, protože to sama dělám stejně 🙂 .

Nevím, co jsem čekala. Kdybych se zastavila a ohlédla dřív, třeba bych si všimla, že moji cestu lemují návody a teoretické články, které chtějí radit podobně založeným blogerům. Vzít těch deset let, a utavit z nich seriál o blogování se z tohoto pohledu jeví jako logická cesta, která plně sedí do mého životopisu. Když to řeknu hodně odvážně, kdo jiný by se do podobného projektu měl pustit? Rekrut z blogu starého pár týdnů? Deset let po čertech ďáblech už není marná aprobace; zvlášť, když se vesměs pořád “návodoidním” článkům věnuju. Jenže vysvětlete to někomu, kdo “zapsat se do podvědomí výukou” považuje jenom za ukazatel, že se nezvládl zapsat v ničem jiném.

Nemůžu tvrdit, že jsem se o nalezení nějakého “normálního” zaměření nepokoušela. Ezoterika vypadala celkem slibně; pak jsem ale Alue začala vnímat spíš jako kašpara než jako “vidoucího” , představila jsem si rodiče, kteří mají doma snílka v pubertě, kterého se pokoušejí zapojit do domácích prací a on jenom brečí, že jsou na něj všichni zlí, a bylo vymalováno. Co se týká šminek, začalo mi být líto utracených peněz, a navíc mi neseděly masově vychvalované produkty (nebo jsem se jednoduše jenom nenaučila dostatečně dobře lhát) ,  a moje kariéra grafické guru odešla spolu se změnami v módních trendech. A s útěkem z Blog.cz, to je taky pravda.

Blogování o blogování byla jediná věc, pro kterou jsem se dokázala solidně zapálit; plus focení vlastních snímků pro použití na web. Zjistila jsem, že mi dost vadí, když vidím tutéž fotku na cizím webu. Jediná věc, jak to ošetřit je fotit si vlastní obrázky, a navíc po posledním výletu na Struhu si dokážu vysvětlit, proč s tím foťákem trávím tolik času. Být slavným fotografem? Na to jsem moc velký salámista. Zakažte mi ale týden psát, a vrtám se od ničeho k ničemu a nic kloudného za mnou nezůstává. Jsou prostě principy, které se ošidit nedají, i když se o to člověk doopravdy hodně snaží.

 

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: