Blogerčina značka

Budování značky je obsáhlé téma. V případě blogu do toho spadá hromada věcí; od tématu a článků, přes používání nebo vynechávání sociálních sítí, až po míru osobních detailů, které jdou na internet a trochu charakteristických rysů, pečlivě vybraných a vytříděných za účelem veřejné prezentace. Existuje kupa blogerů, kteří zapadají do průměru. Člověk si řekne, že jsou sice zajímaví, ale něco jim chybí. Něco, co by je odlišilo a fungovalo jako jejich vizitka. S trochou citlivého přístupu můžete snadno odhalit, jestli vám ta či ona inovace prospěla, nebo naopak uškodila. V případě blogování se vyplatí vložit do výsledného projektu sebe, a to znamená kontrolu prvků tak, aby nešlo ven nic, co neodpovídá přirozeným zájmům blogera samotného.

Nějakou dobu válčím se snímky. Nafotím nějakou sérii detailů, kterou následně vyplundruju do posledního drobku. Jelikož už chodívám fotit tak jednou až dvakrát za měsíc, čím dál častěji se mi stává, že se mi jednoduše vizuální stránka nelíbí a už několikrát jsem uvažovala, že začnu používat volně dostupné zdroje snímků. Pokaždé když ale něco takového k článku použiju, působí to jako pěst na oko, na mém vlastním blogu ve spojení s mým článkem se mi to nelíbí už vůbec, a hned jak se najdou další moje použitelné snímky, “vypůjčený” snímek letí z blogu pryč. Když to vidím v kupě spolu, najednou si připadám jako další průměrná ezo-blogerka, kterých je po internetu milion a moje vnitřní bezpečnostní zařízení houká a bliká a posílá mi zprávy: “Tak to ani omylem” .

Jako kdyby ty volně dostupné ilustrační obrázky měly v podprahových datech konkrétní cejch, který upozorní každého, že používám ty samé databanky jako x dalších webových stránek, a i když přidám svoji průměrnou fotku, ještě navíc protaženou nějakým filtrem, dopadne to z hlediska mých stránek daleko líp. Když projíždím cizí fotky, všechny se mi zdají daleko lepší než ty moje. Když zadám do Googlu hledání konkrétních fotek a zúžím filtr na snímky volně použitelné dál, s jistotou často skončím u snímku, který z mého webu dělá sterilní a neosobní web, velice snadno zaměnitelný s čímkoliv dalším.

Doteď jsem byla zvyklá sednout a psát a následně vybrat něco na ozdobení. V poslední době mi uvízla v hlavě myšlenka psát pomaleji (nachystat článek několik dní předem), s tím, že když budu dobře vědět, o čem napíšu a nechám si na ten článek den až dva, budu mít dostatek času na  vymyšlení a pořízení odpovídajícího snímku. Jenže já jsem typ, který velice rád píše, a když už mi něco létá v hlavě, vysypu to na blog a další den pokračuju s čistým štítem. Nemám moc ráda, když se moje aktuální myšlenky zveřejňují třeba s týdenním zpožděním. To už ale nemám čas vymýšlet k článku snímek, natož jej ještě zrealizovat.

Když nad tím tak přemýšlím, fotím docela ráda, a to hlavně krajinu nebo konkrétněji dokument krajiny. Moje fotky se od klasického krajinářství dost liší, baví mě spíš hledat zajímavé detaily. Rozhodně je můj způsob nazírání na fotku blízký Magickému realismu v literatuře. Všechny prvky jsou skutečné, jenom jsou tam, kam nepatří, jsou zveličené nebo je to jednoduše pohled, který hromada dalších lidí nevidí, i když jej má každý den přímo před očima. Jestli je ale něco, co se mi dost nelíbí, jsou to právě krajinářské snímky použité k dokreslení webu. Když můžu, vybírám detaily a většinou fotím tak, abych měla nějaké ty kytky a spol. v záloze. Nemůžu tedy tvrdit, že nemám představu o jakési vizuální značce pro blog. Jenom v zimě pravidelně zamrzám a rok od roku mám větší a větší trable s jarním rozmrzáním.

Dneska doma zaznělo, že jsem kdysi chodívala denně hodinu fotit. Nějak mi to připadá jako debata o naprosto cizím člověku. Jenže se prokazatelně bavili o mně. Nevím teď, co je větší legrace: jestli to, že nepoznávám sebe samotnou, nebo fakt, že vymýšlím nový objektiv pro zrcadlovku, aniž bych pořádně používala ty stávající …

« »

© 2017 Vysvobozená.cz. Theme by Anders Norén.

%d blogerům se to líbí: