Máme-li se bavit o andělských znameních, mohla bych ze všeho nejdřív zmínit fakt, že funguju jako pochodující rádio. Velice často mi v hlavě “hrávala” nějaká konkrétní písnička, aniž bych potřebovala vnější zdroj. Jak jsem si začala hlídat emoce a osobní prostor, tyto “jukeboxy” vymizely, ale i tak jsem si všimla, že mi poměrně zásadní nakopávance přicházejí pomocí písňových textů. Co údernějšího bych byla schopná pochopit, když jsem v hudbě ležívala prakticky nonstop?

Moje puberta byla poměrně drastická. Dost mi zamávala s nervama a s hlavou a velice často jsem se považovala za méněcennou, případně rovnou zbytečnou. Nechtěla jsem nic končit, tak zlé to zase nebylo, ale tak nějak jsem hibernovala v tom meziprostoru, kde jsem zrovna byla, a vyhlížela šanci na zlepšení. V jedné chvíli akutních depresí mi najednou zpod propisky začal vyvstávat text slovenské kapely Iné kafe.

Keď včera bola tma, tak dnes príde ráno
a s ním sa skončí sen, čo kradol ti spánok.
A svitanie ti úsmev na tvári pripraví.
A ty vyhráš ten boj o kľúče od klietky
a aj keď budeš sám, sám proti všetkým,
ešte nič nekončí, naopak, všetko práve začína.

Nutno dodat, že tato konkrétní věc patřila mezi záležitosti v mém přehrávači. Nepsala jsem ty řádky nijak vědomě – ruka prostě jela, a poměrně silnými tahy propiskou, ještě několikrát zvýrazněnými mi těch šest veršů doslova prodrápala do jednoho z mých tehdejších zápisníčků na kde co. Trochu někde v zasuté hlubině duše jsem to vnímala jako podporu a světýlko, i když jsem si tehdy nedokázala představit, že bych měla být šťastná a spokojená s tím, kdo jsem a co dělám, protože můj život tehdy vypadal dost ponuře a psychoticky.

Dlouho jsem si na ten vzkaz nevzpomněla. Dnes se tomu musím usmívat; ty veršíky se splnily, po noci přišlo ráno a ukázalo se, že můj život doopravdy teprv začal. Že mám všechny klíče ve svých vlastních rukách, a i když jsem se tehdy cítila “sama proti všetkým” , nakonec jsem se zvládla vydrápat a nadechnout  vzduchu.

Co jsem tehdy měla problém se sebehodnocením a s žitím jako takovým, popadla mě nedávno drtivá nejistota ohledně partnera a mého dalšího směřování coby ženy. Známe to snad ze všech romantických komedií – kolem třiceti se ženské začnou spínat úplně jiné čudlíky, než byly aktivní doposud a ty, které se nevdaly v osmnácti jako matky a babičky začínají brečet do hory kapesníků, že nemají ani tu kočku, která by aspoň náznakově ukazovala, že si někde budují domov a že mají někde hnízdo.

Plaval mi v hlavě jeden konkrétní člověk, a tak nějak jsem si říkala – kdo ví, jak to celé dopadne, co bude a nebude – má to vůbec cenu na něco čekat? Když vtom mi v hlavě zarezonoval text od slovenské zpěvačky Kristíny.

Aj keď sa nám nad hlavami búrky preženú,
nerozdelia našu cestu navždy spletenú.
Nájdeme si takú cestu, čo je blízko nás,
ktorou chodí ľudské šťastie, keď ho v sebe máš.

Že mi podobné věci chodívají vždycky ve slovenštině. Ve spojení s myšlením na jednoho konkrétního muže jsem údernější odpověď dostat snad nemohla; stejně jako tehdy to InéKafe jako odpověď na moje stavy úzkosti a pocity méněcennosti. Moje nadvědomí nějak ví, že jsem sice typ, který miluje filmy se záhadologickou zápletkou, okořeněnou hledáním stop, ale ohledně konkrétních znamení je potřeba něco polopatičtějšího a průraznějšího, aby to tak nějak proniklo a abych pochopila, k čemu to patří a co mi to má vlastně říct.

Zpočátku jsem se k té druhé básničce stavěla zdrženlivě, ale vzhledem k mým zkušenostem s tou první tomu dám jednoduše čas. Už jednou jsem dostala “shora” text; sice to pár let trvalo, ale nakonec se slovo od slova splnilo a ve všech konečných důsledcích nemůžu ničemu nic vytknout. Jen jsem si všimla, že “to” vybírá z věcí, které jsou slovensky a které v té době zrovna poslouchám …