Nejčastější důvod pro komunikaci s anděly bývá spojený s city člověka a s jeho cestou. Že díky andělům nikdo nebude sám, a když si od nich nechá poradit, nebude se cítit prázdný a bez účelu, jelikož jej andělé sami navedou na cestu, kterou si jeho duše vybrala před narozením.

Je fajn, že jsem tak rychle přešla od andělů k lidské duši; jak ve svojí vlastní praxi, tak hned v prvním odstavci 🙂 . Abych se přiznala, u wiccy a následně u konstruktivních energií jsem nijak extra dlouho nezůstala – pořád mě to táhlo dál a dál, za další a další slupičky všech těch “blábolů” . Rituál za sebou nemám ani jeden, a v posílání energie jsem doteď neviděla nějaký extra důvod. Pořád jsem cítila, že skutečnost je někde trochu jinde a že je potřeba hledat dál.

Navíc jsem stále bojovala se svými vlastními démony. Každý strom poznáte po ovoci, a že ta cesta není úplně konstruktivní jsem zaručeně poznala podle toho, jak mi (ne)šlo upravit pár věcí, které se mi tak úplně nelíbily. Navíc mi byla prakticky od alternativních začátků prudce sympatická myšlenka, že si svůj vlastní život skládám a ovládám sama – žádné věštby, žádné prokletí, žádné výmluvy, prostě jenom to, co chci a co udělám.

Popularita andělů vychází z částečné neochoty sebrat v sobě sílu a cokoliv aktivně podniknout. Tím, že vtiskneme svojí sílu egregoru “Anděl” se vlastně jako kdyby zbavíme odpovědnosti za svůj vlastní život, a  vložíme ji do rukou něčemu jinému. Andělé jsou poslové od Boha, ale to, co si pod pojmem “anděl” představí jemnohmotní učitelé spíš odpovídá popisu Egregoru než nezávislého průvodce životem.

Naše mysl a naše duše jsou věci, které dělají vynálezcům robotů největší potíže. Jak zachytit substanci, která není v těle viditelně “přimontovaná” ,  a tím pádem nejde pořádně rozebrat a zdokumentovat? Naše duše navíc nežije na této Zemi poprvé, a tak máme každý trochu jiné zkušenosti. Ne jenom ty, které si “pamatujeme” z aktuálního vtělení, ale i ty, které si prožila naše duše předtím a které vysvětlují drobné rozdíly mezi chováním jednotlivých bytostí.

Když se začneme věnovat sami sobě a začneme odhalovat to jemné vedení, které nám pokaždé něco radí, zjistíme, že to, co přičítáme andělům děláme ve skutečnosti my sami. Přesněji, dělá to naše duše, která si prožila víc než jeden lidský život, a tím pádem zvládne operovat v daleko širším měřítku. Od matky a od otce máme od každého jejich “půlku”  kompletně všech nabytých zkušeností, ale třetina pořád patří nám, a všechny pohnutky, které nám naše “intuice” posílá, jsou vyhodnocením všech vtělení, jejichž zkušenosti se nám promítají v duši.

Už tady je jasné, že hromadu z řečeného naše hlava “nepobere” ,  a tak zodpovědnost za “rady neznámého původu” přičítá andělům, kteří mají být neustále “přicucnutí” k našim bytostem. Vědět, že v naší vlastní duši bydlí i zkušenosti kompletně celé duše obou našich rodičů, neměli bychom takové sklony tolik věřit v anděly, kteří nám zvládají všelico poradit. To první, co cítíme jsme ale my sami, a tak nás ani nenapadne, že to nemusejí být andělé, ale “dárek” od lidí, které jsme si zvolili pro příchod do aktuální reality.