Člověk si zvykne na svoji “svobodu”, a když čte tu hromadu různých doporučení, co má dělat se životem, nějak se mu do toho nechce. Tuší, že to v současné době není ono, ale ta hromada písmenek mu připomíná, že by měl změnit zajetý systém, jenom kvůli tomu, že to někdo řekl. Zpočátku to jde, pak začne probleskovat jeden ústupek, pak další, a následně si Systém hledá cestu, jak vás stáhnout zase zpátky. Ani si to neuvědomíte, protože máte přece svoji vlastní svobodu volby.

Pak to přijde. Plácáte se zpátky v množství strachů ze všeho možného. Pomine jeden strach, začnete řešit další. Nic za vámi nevzniká, i když vám to před časem tak šlo, a ještě hůř se vrací do systému focení a psaní článků, protože jste na jedno nesáhli už aspoň měsíc, a s tím druhým to poslední dva týdny taky není nijak slavné. Přitom, co můžete ztratit?  Člověk může v takové chvíli jenom získat. Okolí si zvyklo optimismus srážet s tím, že není normální, abyste se za každou cenu snažili usmívat, když je všechno na pytel. Proto i my máme v hlavách zakořeněné obavy cokoliv podnikat se svým vlastním životem a raději necháváme všechno jak je, i když nám alternativní praktiky čištění mysli můžou jenom prospět, ublížit ne.

Když ve vaší hlavě vzniká myšlenka, navenek se uvolní v podobě jako by mýdlové bubliny, která pluje do prostoru. Tato bublina má jakýsi “magnetický náboj” , podle toho, o čem a jak jste zrovna přemýšleli. Následně přitáhne další bubliny se stejným obsahem a všechno se k vám vrátí jako bumerang. Když myslíte na to zlé a rozebíráte jen to zlé, vrátí se to k vám ještě stokrát horší. Očekávaný lidský věk je kolem 70 let. Když si v padesáti řeknete, že už nic neuděláte, vážně chcete celých dalších dvacet let hnít na zadku?

Tady nejde o vynucený optimismus. Jde tu o život ve vašich vlastních rukách. Uvědomit si, že budete mít jenom to, co si vy sami vytvoříte; na bázi hmoty je to úplně jasné a samozřejmé, ale úplně stejně to funguje i s jemnohmotnou energií, která následně může hmotu ovlivnit. Vždyť v čem jsou jiní lidé, kterým se daří, na co sáhnou? Když se pořádně podíváte, zjistíte, že “jenom” cíleně žijí svůj život tak, aby si cestu ke svým cílům přímo tvořili. Když nevidí rovnou dveře, přemýšlejí, jaké kroky podniknout, aby se na cestu k těm dveřím aspoň vydali. Dál je to věc rezonance. Vesmír podpoří konstruktivní projekt, ale podpoří i ten destruktivní, pokud na něj myslíte (a tím si o něj i řeknete). Můžete nadávat, že on má všechno, a vy nic. Ale  co děláte pro svůj cíl vy, a co dělá on?

Nebude to hned na vrcholovou úroveň. Příčky budou přibývat postupně a postupně se bude zvedat i náročnost samotná. Chce to jenom chuť zvednout se z prachu a začít něco dělat. Rozvrhnout si zpočátku jednodušší seznam úkolů a postupně jej upravovat a doplňovat. Všechno je jenom otázkou zvyku, zahálka a televize i vlastní tvorba reality, ať už to vnímáme jako konkrétní a přesný cíl, co s vlastním životem, nebo jako relativní pojem, spadající pod bublinovou tematiku a pokusy se “světem za” .