Blogerčiny vzory

Letos v září to bude deset let, co funguju jako blogerka. Ještě nevím, jestli vůbec a jakým způsobem budu oslavovat; zatím projíždím webové archivy a dívám se, co po mně zbylo v zálohovacích robotech z mého úplně nejstaršího pravěku. Ano, zálohovala jsem materiály z rea-argema ze starého počítače; jenže jak už to bývá, záloha mi začala blbnout, až se ten externí disk jednoho dne nenačetl vůbec. Některé věci si Prozřetelnost „ošéfuje“ sama, ale i tak sbírám data a čekám, co se z nich na to září naskládá 🙂 .

Hromada blogerů má vzory. Když už ne cílené (chci psát jako ten a ten) , tak aspoň pasivní, které chodívá pravidelně číst. U mě to bývala Alue. Někteří mi zazlívají, že vykrádám její styl, dalším se zdá, že se do ní obouvám – v každém případě se před nějakým časem na mojí tehdejší prezentaci objevil text, který říkal, že ty články, co mám v hlavě já třeba nemá psát Alue, a tak se stalo, že jsem tu ezoterickou část vzala na milost. Být jako Alue? Jestli mi u něčeho zatrnulo, byla to patička z mého někdejšího blogu rea-diary, který jsem měla v letech 2008 – 2010, než Hysteria vydala CD „Zeptal jsem se Krista“  , a tím pádem mi Richard Mastil „složil“ adresu blogu – „Vysvobozená“ je první skladba z onoho alba, a „rea-diary“ je blog, který jsem měla těsně před Vysvobozenou.

Když si přečtu to, co jsem tehdy myslela smrtelně vážně, obleje mě studený pot. Jestli něco byla Alue jako vyšitá, byla jsem to tehdy já, a jestli chci mít něco nadosmrti na očích, je to právě těch pár řádků, které jsem v roce 2009 myslela smrtelně vážně. Že Alue nepíše vlastní články vidí každý slepý; 80% svého obsahu kopíruje různě z internetu, ale ani to se nestalo jejím poznávacím znamením. Je to spíš ten důvod, skrz který hromada blogerek nezvládla přečíst ani kousek z její druhé knihy Svítání: ta arogance, která čišela z předmluvy už dohnala spoustu lidí k odložení knížky a k hledání zdrojů jinde.

Ani nevím, co mě tehdy přimělo změnit způsob uvažování. Nepamatuju si na nějakou závažnější „kalamitu“ , která by mě donutila „otevřít oči“ . Spíš to byla kombinace trochy komentářů a pár přístupů za den, které zapřičinily, že se ze mě nestala blogovací superstar. Plus neustále se měnící působiště; skoro to vypadá tak, že jsem si z toho pomohla sama, když jsem se rozhodla zkoušet různé blogovací platformy a různá témata podle aktuální nálady. Hromadě lidí to bylo proti srsti; pamatuju si, že už v roce 2008 někteří nechápali, proč pořád rozhrabávám grafiku.

Z tohoto pohledu se mi před očima pomalu rýsuje, proč se mi letos jako dlouhodobý projekt nabídl „Deníček blogerky“ . Těch deset let zkušeností  by mohlo poskytnout docela solidní základ …

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

2 komentáře u „Blogerčiny vzory“

  1. Blog Alue navštěvuji jen zřídka; většinou jsem se nad rezolutností notně sporných (a to jsem, myslím, ještě tolerantní) názorů a informací jen rozčilil a kvůli tomu blog opravdu nepotřebuji, na to je v normálním světě příležitostí dostatek. V kombinaci s nepokrytou cenzurou „nevhodných“ komentářů a autoritativním prosazováním vlastní jediné pravdy je to vlastně přesně opak toho, co od blogu očekávám já.

    1. Já mám v současné době další „přechodné období“ – oproti svým standardům píšu hodně málo, čistím hlavu a zjišťuju, co na blogu vlastně chci a nechci. Alue byla mým vzorem poměrně dost dlouhou dobu; nejdřív mi začalo vadit, že nepíše nic svého, a nakonec jsem se jí definitivně přejedla 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *