Lucidita půltého stupně

To jsem si tak začala skládat podmínky pro větší šanci, že si zapamatuju víc svých snů. Žádné prášky proti bolení hlavy (žádný pitný režim, žádné kafe ráno, příliš kofeinu obecně a třeštění hlavy z nedostatku kofeinu, které se směrem k večeru stupňuje víc a víc, až člověk v té třeštící hlavě cítí každý krok) . Žádné ponocování a víc dnů po sobě osm až devět hodin spánku, abych se nebudila jako praštěná pytlem přes hlavu a neupadla do spánku jako mrtvola, vyřízená únavou a jen nějakým nutným počtem „odspaných“ hodin.
Pokračování textu Lucidita půltého stupně

Zákonitosti lucidního snění

Hledat poznání v knihách je naprosto přirozený postup. Nenapadá mě, proč by člověk neměl hledat u zkušenějších lidí rady s jevem, se kterým si neví rady. Naneštěstí zrovna spánek je věc, u které „rady zvenčí“ spíš škodí. Zní to divně, když to píše člověk, který chce právě o lucidním sněním psát. Když se ale na chvíli zahrabete do knih, najdete hezkou řádku postupů, které vás budou spíš nervovat a demotivovat.

Krok číslo jedna – pamatovat si všechny sny. Nebo aspoň začít pracovat na tom, abyste svoje sny brali doopravdy vážně. Počítá se s tím, že si začnete sny zapisovat, i když si po probuzení vybavíte jenom útržky. V praxi to vypadá tak, že si nabouráte svoji ranní probouzecí rutinu, abyste někde vyškrábali těch pět minut na psaní. Každý se budí jinak, a existují lidí, kteří se bez svého čtvrthodinového probouzení neobejdou. Ráno mívá hodně lidí rozpočítaný čas na minuty a zhusta se stává, že minutky spíš scházejí. Po několikátém selhání pak logicky přicházejí výčitky a psychický tlak, a ty znamenají daleko vážnější problém než fakt, že to psaní nemáte ráno kam nacpat a odpoledne si už nic nepamatujete.

Existuje dokonce vážně míněná metoda, která učí probudit se po každém snu a ten každý si hned začerstva napsat. Ano, pokud v noci víte o třech snech, tak se v noci třikrát vzbudíte (cíleně) , a budete znova třikrát usínat. Zkusila jsem to, a odnesla si z toho parádně rozhašené spaní. Ne, tudy vážně cesta nepovede.

Spánek je spíš psychická záležitost, a jakkoliv nervózní mozek večer před spaním dokáže zavařit celou noc včetně následujícího dne, pokud vám nervy na pochodu po několika neúspěšných pokusech nedovolí usnout dřív než ve dvě ráno. Lucidní snění se nedá učit nátlakem nebo regulovanými činnostmi, protože když usnete, tak jednoduše spíte a probudíte se až ráno. Večer se můžete rozumově a logicky rozhodnout, že až přijde sen, uděláte to a to. V praxi to ale vypadá tak, že ten rozumový mechanismus včetně zadané úlohy „naběhne“ až s ranním probuzením, v době, kdy jsou človíčkovy sny dávno v tahu.

Jakožto podvědomá činnost bude chtít kontrola snů usměrnit hlavu v bdělém stavu. Když jsem se naučila vypnout těkání mysli, zaměřit se na přítomnost a skutečně vnímat, co kdo dělá a co se děje, vklouzlo mi i do snu bdělé uvažování a několikrát jsem se usměrnila, co se týká plánovaných věcí nebo nepříliš šikovně zvolených cest.

Podvědomá činnost znemožňuje využít postupy, které dostávají mysl pod tlak, protože cílené soustředění a de facto využívání kapacity mysli na tvrdé usměrňování některým směrem ubírá prostor samotným samovolným procesům, které tak nemají kde probíhat. Když to přeložím do češtiny, příliš velkým množstvím zadaných cvičení, meditací a úkolů si zaplácáte podvědomí „podružnými“ procesy, a nezbyde vám prostor k pozorování samotného spánku v jeho přirozeném stavu.

Spánek je záležitost, která nejde uchopit klasickým rozumovým systémem, který se rozhodne, pomocí různých zkušeností a uložených dat vyhodnotí nejschůdnější cestu a pomocí řídícího mechanismu ohlídá splnění. Pro dosažení lucidity je potřeba uvést do rovnováhy i „ten zbytek“ , který nespadá do mužské – aktivní části, který odpovídá spíš ženské – intuitivnější půlce, a tato nutná souhra je jedním z možných důvodů, proč lucidity nejde dosáhnout. Netlačit, pozorovat a učit se vysledovat úplně jiné způsoby „manipulace“ s vlastními sny – je to úplně první věc, která neumožní hledat moudra venku. Je to první věc, kterou si v první řadě musí každý vypozorovat sám v sobě.

Snový deník: Tudy ne

Nějakou dobu jsem si před spaním vždycky vizualizovala nějakou věc. Zjistila jsem, že si tak částečně zvládám „plánovat“ sny, tak jsem pokaždé usínala s tlakem a nervozitou, jestli se mi to v noci povede nebo ne. Jak už to tak bývá, nakonec jsem zjistila, že je ten tlak ve skutečnosti daleko větší než jsem myslela, a že si tím očekáváním v praxi spíš škodím.

Poté, co se mi z kontaktu se čtyřmi různými muži nepovedlo ani jedno rande, a celkově to vypadalo, jako kdyby někdo z mého okolí všechny schopné chlapy vymetl, jsem se rozhodla trochu zvolnit. Ne tedy že by mi to došlo samo; dostal se mi do rukou článek od Jaroslava Duška, ve kterém psal, že když vytváříme tlak a očekáváme, nemůže Vesmír tvořit po svém, a tak tedy stojí a čeká, až nás to vyvíjení síly přejde, aby mohl dál pracovat v náš prospěch. V tu chvíli mi došlo, že to nejlepší, co můžu se svým životem udělat je netlačit, neočekávat a nechat všechno plynout, a tím pádem jsem také přestala hrabat do svojí před-usínací fáze.

Kromě toho, že se celkově líp vyspím jsem si všimla daleko živějších snů. Ne že by mi budily emoce; „jenom“ jsem v nich daleko vědomější, i když to úplně není lucidita v pravém slova smyslu. I když – stála jsem ve snu na odbočce do vedlejšího města. Jedna cesta vedla na silnici; ta silnice je poměrně úzká a navíc je to hlavní tah na Slovensko. Každý tam jezdí jako šílenec, a když tam chcete jet třeba na kole, je to dost o krk. Když na té křižovatce pokračujete rovně, dostanete se na 2 km úsek mezi polem a stromy, který slouží jako cyklostezka. Dřív byla na šířku jednoho běžného betonového panelu; poté, co začal každý panel trčet jinak je vytahali a cyklostezka dostala asfaltový koberec.

Já jsem v tom snu naprosto samozřejmě kráčela odbočkou na tu úzkou silnici, že půjdu do toho města. Ušla jsem asi dva metry, když jsem se zarazila, vzpomněla si na cylisty, kteří po té silnici jeli předešlý den (v hmotné realitě, ve skutečnosti) a otočila jsem se a vydala se právě na tu cyklostezku. Dál jsem už nedošla; buďto jsem se vzbudila, nebo „se to“ přehodilo v další sen. Když jsem ve snu před tím jezdila vlakem a tahala s sebou dvoumetrové dřevěné klády (nevím proč, neptejte se mě 🙂  ) , bylo všechno naprosto automatické a plynulo to jako řeka. Kdežto u té křižovatky to byl naprosto jasný záblesk, kdy jsem si vzpomněla a zařídila si svoje další konání podle reálií, které nepatřily do snu.

Netlačit a nechat věci pracovat svým vlastním tempem je zatím moje nejlepší strategie. Obecně zjišťuju, že na mě tabulkové principy moc nefungují. Věci se většinou najdou samy, když jim člověk aspoň trochu věří.

Keltner a drak

Můj trénink lucidního snění je sám o sobě dost zajímavý. Říkám si, že používám málo důrazné kotvy: míhá se mi ve snech kde co; dokonce takovým způsobem, že mě nepřekvapí ani Jaromír Hanzlík v mladším věku, ani Petr Štěpánek v podobě Lucifera (psala jsem o tom na jedné z mých předchozích prezentací) . Můžu si říkat, že věnuju zvýšenou pozornost skutečnému vnímání a opravdovému uvědomování, co se děje, kde jsem a co se děje, ale denní realita je jedna věc, a spánek je věc druhá.
Pokračování textu Keltner a drak

Blíž k luciditě

Sama za sebe můžu říct, že kontrolovat sny je tak trochu jako hlídat pytel blech. Nebo se to tak aspoň zdá. Přece jenom když spím, tak spím a těžko můžu kontrolovat spánek, když mám mozek vypnutý. Přece jenom jsem nasbírala pár poznatků, které vstup do říše snů usnadňují a nastavují podvědomé reakce „tím správným“ směrem.
Pokračování textu Blíž k luciditě