Co je vlastně aura doopravdy?

Když jsem se včera večer dostala k pasáži, kde autor knížky vysvětloval důležitost poznání svého vlastního těla, zaujaly mě tam myšlenky ohledně hmotného a nehmotného, ohledně duše a samotného těla. Ezoterici se velice často zabývají jenom duchovním. Když už zmiňují svoje vlastní hmotné tělo, tak jenom v té lehce pejorativní podobě, která mluví o neschopnosti dostat se do páté dimenze.

Pokračování textu Co je vlastně aura doopravdy?

Lucidita půltého stupně

To jsem si tak začala skládat podmínky pro větší šanci, že si zapamatuju víc svých snů. Žádné prášky proti bolení hlavy (žádný pitný režim, žádné kafe ráno, příliš kofeinu obecně a třeštění hlavy z nedostatku kofeinu, které se směrem k večeru stupňuje víc a víc, až člověk v té třeštící hlavě cítí každý krok) . Žádné ponocování a víc dnů po sobě osm až devět hodin spánku, abych se nebudila jako praštěná pytlem přes hlavu a neupadla do spánku jako mrtvola, vyřízená únavou a jen nějakým nutným počtem „odspaných“ hodin.
Pokračování textu Lucidita půltého stupně

Zákonitosti lucidního snění

Hledat poznání v knihách je naprosto přirozený postup. Nenapadá mě, proč by člověk neměl hledat u zkušenějších lidí rady s jevem, se kterým si neví rady. Naneštěstí zrovna spánek je věc, u které „rady zvenčí“ spíš škodí. Zní to divně, když to píše člověk, který chce právě o lucidním sněním psát. Když se ale na chvíli zahrabete do knih, najdete hezkou řádku postupů, které vás budou spíš nervovat a demotivovat.

Krok číslo jedna – pamatovat si všechny sny. Nebo aspoň začít pracovat na tom, abyste svoje sny brali doopravdy vážně. Počítá se s tím, že si začnete sny zapisovat, i když si po probuzení vybavíte jenom útržky. V praxi to vypadá tak, že si nabouráte svoji ranní probouzecí rutinu, abyste někde vyškrábali těch pět minut na psaní. Každý se budí jinak, a existují lidí, kteří se bez svého čtvrthodinového probouzení neobejdou. Ráno mívá hodně lidí rozpočítaný čas na minuty a zhusta se stává, že minutky spíš scházejí. Po několikátém selhání pak logicky přicházejí výčitky a psychický tlak, a ty znamenají daleko vážnější problém než fakt, že to psaní nemáte ráno kam nacpat a odpoledne si už nic nepamatujete.

Existuje dokonce vážně míněná metoda, která učí probudit se po každém snu a ten každý si hned začerstva napsat. Ano, pokud v noci víte o třech snech, tak se v noci třikrát vzbudíte (cíleně) , a budete znova třikrát usínat. Zkusila jsem to, a odnesla si z toho parádně rozhašené spaní. Ne, tudy vážně cesta nepovede.

Spánek je spíš psychická záležitost, a jakkoliv nervózní mozek večer před spaním dokáže zavařit celou noc včetně následujícího dne, pokud vám nervy na pochodu po několika neúspěšných pokusech nedovolí usnout dřív než ve dvě ráno. Lucidní snění se nedá učit nátlakem nebo regulovanými činnostmi, protože když usnete, tak jednoduše spíte a probudíte se až ráno. Večer se můžete rozumově a logicky rozhodnout, že až přijde sen, uděláte to a to. V praxi to ale vypadá tak, že ten rozumový mechanismus včetně zadané úlohy „naběhne“ až s ranním probuzením, v době, kdy jsou človíčkovy sny dávno v tahu.

Jakožto podvědomá činnost bude chtít kontrola snů usměrnit hlavu v bdělém stavu. Když jsem se naučila vypnout těkání mysli, zaměřit se na přítomnost a skutečně vnímat, co kdo dělá a co se děje, vklouzlo mi i do snu bdělé uvažování a několikrát jsem se usměrnila, co se týká plánovaných věcí nebo nepříliš šikovně zvolených cest.

Podvědomá činnost znemožňuje využít postupy, které dostávají mysl pod tlak, protože cílené soustředění a de facto využívání kapacity mysli na tvrdé usměrňování některým směrem ubírá prostor samotným samovolným procesům, které tak nemají kde probíhat. Když to přeložím do češtiny, příliš velkým množstvím zadaných cvičení, meditací a úkolů si zaplácáte podvědomí „podružnými“ procesy, a nezbyde vám prostor k pozorování samotného spánku v jeho přirozeném stavu.

Spánek je záležitost, která nejde uchopit klasickým rozumovým systémem, který se rozhodne, pomocí různých zkušeností a uložených dat vyhodnotí nejschůdnější cestu a pomocí řídícího mechanismu ohlídá splnění. Pro dosažení lucidity je potřeba uvést do rovnováhy i „ten zbytek“ , který nespadá do mužské – aktivní části, který odpovídá spíš ženské – intuitivnější půlce, a tato nutná souhra je jedním z možných důvodů, proč lucidity nejde dosáhnout. Netlačit, pozorovat a učit se vysledovat úplně jiné způsoby „manipulace“ s vlastními sny – je to úplně první věc, která neumožní hledat moudra venku. Je to první věc, kterou si v první řadě musí každý vypozorovat sám v sobě.

Bez Matrixu

Pamatuju si, že jsme jeli na základce někde z akce nebo z výletu, a pamatuju si spolužačky, které ke konci filmu zaječely, aby se Trinity k Neovi nepřibližovala (skláněla se nad ním  a snad mu chtěla dát pusu či co) . Můžu poctivě říct, že je to jediná věc, kterou si z Matrixu kloudně pamatuju. A to jsem ten film měla rozkoukaný několikrát – ještě jsem se ani jednou nedostala až na konec, a to jsem tvor, který i v kině dokáže odsedět a odkoukat hodně věcí.

Film Matrix je nejčastěji popisován jako Mekka podprahových pravd, zakomponovaných do masového zábavního průmyslu. Výraz „Matrix“ se vžil jako označení pro pouta, program, který má mít na svědomí průměrnost našich životů a od roku 1999 žije už víc než deset let spousta lidí v názoru, že je v Matrixu schované tajemství. Není se čemu divit; „Matrix“ na filmové scéně zafungoval jako zjevení, i když se v poznámkách pod čarami různě objevují filmy a knihy, které měly posloužit jako inspirace k filmu. Třeba komix „The Invisibles“ od Granta Morrisona, nebo povídka francouzského filozofa Jeana Baudrillarda. Baudrillard ve své práci operuje s myšlenkou kartografů, kteří vytvořili mapu, co byla velká jako samotná mapovaná říše. Když pak reálné impérium padlo, začali lidé žít v uvedené mapě, protože se domnívali, že jde o realitu.

Že nacházíme odkazy na Matrix v pozdějších snímcích není nic divného. Už v roce 2002 byla scéna se zpomalenými kulkami zopakována ve dvaceti různých filmech. Střípky použité k vytvoření filmu Matrix se ale objevují i v dílech předchozích, což nám napovídá, že scénáristé / režiséři Andy a Lana poskládali Matrix do slova a do písmene z jednotlivých bitů, nalezených různě v proudu inspirace ostatních autorů.

To by ale film sourozenců Wasikowských nesměl být desatero všech ezo-filů, co jich po síti je. Dokonce i u Keltnera se setkávám s narážkami na film; na pytel je fakt, že jsem jediný ezo-blázen, který není s to Matrix dokoukat. Dostala jsem se od začátku k místu, kde se Neo vynořil z nějaké skleněné kukaně bez vlasů a pak jsem to vypnula. Ostatně, hodně mohou napovědět samotné výrazy, kterými film Matrix  popisuju – každý jiný ezo-bloger má v rukávu tunu pod-významů a pod-pod-významů ke každé scéně, ale já nezvládla dočíst ani tu knížku, která celý Matrix popisovala, přibližovala a rozebírala. Když mě něco nebaví, nezachrání to ani knižní vydání …

Sedím tady nad počítačem s myšlenkou na zvládnutí Matrixu už aspoň po šesté. Že si ten film dám prostě jako úkol, že to přece nemůže být taková katastrofa. Když jsem zvládla v kině Šedesát odstínů temnoty a Hodného dinosaura, když jsem byla schopná dokoukat i Pavla Horvátha z Viktorie Plzeň v roli popeláře, nemůže být Matrix takový problém. Zvlášť když o tom filmu mluví tolik lidí. Když teď navíc „vím“ , že má obsahovat tajné pravdy a mít několik vrstev. Vrstvy nevrstvy … mně ten film pořád připadá jako kravina. Souhlasím s tím, že to chtělo zatraceně práce vymyslet film, aby byl tak nezáživný jako Matrix, ale to je asi tak všechno, co zvládám.

A to jsem mohla mít tak sladký život: psát o Matrixu, vysvětlovat správnou komunikaci s anděly a psát channelingy od Vesmírného ducha. A já se místo toho na Matrix vykašlu, a co se týká andělů, vypisuju tady, co a proč se mi nezdá a dokonce mám celou jednu rubriku, zaměřenou jenom na ten můj andělský skepticismus …

Související odkazy

Povídání o andělech

 

Když nejdou psát články

Tři měsíce bez inspirace? Dost šílená doba na to, aby si jeden uvědomil, že je tady něco špatně. Netvrdím tu, že nemívám výpadky; ty moje většinou trvají kolem týdne, a už i to se mi zdá jako celá věčnost. Stává se to, když zabřednu do všednodennosti a nenajdu si čas na čtení a procházení cizích blogů.  V minulosti jsem přestávala číst knížky a pohybovala se jenom tak po síti, a najednou to na mých článcích začalo být poznat. Poté jsem narazila na zajímavou myšlenku: že spisovatel, který nečte cizí knihy nemůže nic napsat. Když si neudělá čas na čtení, nebude mu to ani psát. Netuším, jak moc je zmíněný výrok známý mezi spisovateli, ale na mě to platí na sto procent.
Pokračování textu Když nejdou psát články