Blogerka po třicítce

Jsou věci, které člověku do dvaceti let přijdou jako vynucené systémem. S tím, že se mně přece nemůže stát, že bych vyměkla, přestala se (skoro) líčit, že ty moje silné černé linky se silným nánosem růžové lesklé rtěnky nemůžou být zdrojem těch udivených pohledů a špatně utajovaných řečí jako: „Teď se pomalu nenápadně otoč, ta je ale zmalovaná“  . Jsou věci, ze kterých člověk jednoduše vyroste, a jsou záležitosti, které k dalšímu levelu ženy jednoduše patří.
Pokračování textu Blogerka po třicítce

Zombie na internetových seznamkách

Netroufám si říct, jestli by v dnešní době prorazili, nicméně třeba „Líbímseti“ byla vůbec první sociální síť, kterou si u nás pamatuju. Tehdy na to šli od lesa; byl to vesměs flirtovací a seznamovací portál, a já jsem tam byla pečená – vařená. I přesto si nevzpomínám na nějaký „osudový zásah“ .  To v případě stránky Lidé.cz říct nemůžu. Měla jsem odtamtud svého druhého kluka a řadu zajímavých kontaktů. To mě přivádí na zajímavou myšlenku. Tehdy jsem se v těch seznamkách cítila jako ryba ve vodě. Věděla jsem, kam sáhnout a co napsat a vesměs se mi dařilo. V současné době si profil na Lidech udržuju, ale tak nějak se tam cítím ztracená, a není to jenom nově nahozeným vzhledem, na který tolik uživatelů nadává.

Na internetu jsem se cítila jistější, a zároveň nemůžu zapomenout, jak jsem hledala kluky z nějakých zajímavých, vzdálenějších oblastí. Neakceptovala jsem se tak jak jsem, tak jsem chtěla ze svého života pryč a tak nějak to vypadalo i s těmi muži. Všichni nebyli úplně špatní; zkuste si ale vydržet s někým, kdo neví ani to, co chce on sám. Natož aby zvládl koexistovat ve dvou. Na to, že jsem svoje zkušenosti sbírala ve velkém množství případů přes internet se necítím ošizená ani zklamaná. Jen tam bylo víc místa pro emoce, a tak jsem v hromadě případů hledala něco, co už bylo přefiltrováno přes můj mozek a všechny moje předsudky a strachy.

Když jsem po čase začínala zjišťovat, že ty reálné prožitky jsou o něčem úplně jiném – pocitově, energeticky i z hlediska toho, co mám očekávat, připadala jsem si, jako kdybych se musela začít učit úplně od začátku. Z velké části jsem všechna svá očekávání upozadila, protože ten filtr z emocí, pohádek a knížek mi spíš uškodil, než že by mi byl k něčemu platný.

Vybírání kontaktu podle fotek taky není úplně nejlepší nápad. Když se s někým seznámím v reálu, ani mě nenapadne hodnotit vzhled. Slyším jak mluví, vidím jak se chová a cítím energii, která z něho jde. Vzhled je jenom takový ten faktor, který zaručí, že si ho nespletu s někým druhým. Když jsem hledala přes internet sympaťáky podle fotek, tak se mi neozvali, nebo to celé po vzkazu nebo dvou vyšumělo. Když se začnete s někým bavit v reálu, děláte tak většinou proto, že vám ten člověk přijde vhodný ke komunikaci. Nejsem topmodelka, abych chlapům rozbila monitory jenom načtením svých fotek, a na druhou stranu sympaťáci v reálu dojíždějí na fakt, že na fotkách není vidět, jak kdo vypadá, ale jenom to, jak je kdo fotogenický a jak se komu zrovna povede selfie.

Obecně mi trend internetových seznamek přestává vyhovovat. I když; na Facebooku jsem si podobné kratochvíle začala zařizovat jinak. Prohlížím kde daný člověk bydlí, kolik mu je a zájmy, napíšu mu, a až podle psaníček se ukazuje, jestli si máme co říct nebo ne. S fotkami je to pořád problém. Snažím se mít na paměti, že fotky lžou a většina normálních lidí na nich vypadá jako po únosu do UFO, beru je spíš jako informativní než že bych přes ně „viděla“ , jak je na tom ten člověk se vzájemnou energií, ale pořád mám sklony oslovovat ksichtíčky, které ty moje profilovky nijak nenadchnou.

Stejně jsem začala internetové seznamky brát jenom jako přestupní stanici. Zkontaktovat a domluvit si rande v reálu. Internet posiluje iluze, je dobrý na spojování lidí a nehrozí, že oslovíte někoho, kdo se seznamovat nechce (když už má profil na té seznamce, nemůžete se trefit do někoho zadaného) . Definitivně jsem ale dospěla do fáze, kdy mě psaníčkování po mailech a chatech nadobro přestalo bavit. Psaníčkování ve smyslu „vztahu přes vzkazník“ , protože se měsíc nedostanete k ničemu jinému, než jenom k mailům. Možná jsem se toho přejedla, možná jsem začala být praktičtější, v každém případě mě začínají zajímat spíš reální chlapi, než jejich virtuální kopie z jedniček a nul …

Pařížankou snadno, rychle a po svém

Psal se rok 2012 a modelce Ines de la Fressange vyšla v češtině knížka – průvodce pařížským stylem, nazvaný „Se šarmem Pařížanky“ . Byla to moje první knížka na podobné téma, a sluší se doplnit, že je taky jediná, která mi zůstala v knihovně. Měla jsem ještě dílka od Scottové nebo kolektivu autorek kolem Caroline Maigret, ale tak nějak mi to připadalo jako ženské časopisy – jenom hromada povrchních blábolů. Dílko od Ines mi učarovalo, a dalo mi víc, než jen znalost správné výslovnosti značky sektu Veuve Cliquot, potažmo zafixované slovní spojení Cliquot – Ponsardin podle madame zakladatelky. No jo – to máte tak, když si v knihovně půjčíte něco o Pařížankách a vyleze z toho životopis bussines(wo)manky…

Od roku 2012 jsem tak nějak průběžně skládala data o pařížském stylu a procházela fotky Francouzek, které se mi svým stylem zamlouvají. Studovala jsem veškerá pravidla …. abych je pak jako každý normální fotograf hodila za hlavu a upravovala se po svém. Základy zůstaly, ale jestli mi mělo ze studia pařížského stylu něco zůstat, je to ta neochota Pařížanek podřizovat se diktátu a ta naprostá jistota v tom, že si milá Parisienne bude chodit tak, jak chce ona. Obličej, který vypadá, jako kdyby se ho nedotkla líčidla. Zaměření spíš na péči o pleť, protože drtivá většina Pařížanek svítí do dálky bezchybnou pletí. Zajímavé je, že bulvární fotky opupínkovaných hereček patří spíš Američankám než Francouzkám. Přitom nemůžeme počítat s tím, že Francouzky nic takového neznají – ty se nejraději tváří tak, že tu lehkou vůni Chanelu No.5 mají taky od přírody (snaha byla, vážně, ale mně vadí vanilka – což je u celovanilkové vůně vážný problém) .

Nejdřív jsem si myslela, že mě budou nějaká pravidla dost omezovat. Ve svém šestišuplíkovém boxu na nářadí mám hromadu barevných paletek; jenom paletky od Zoevy se ustálily na devíti „story“ paletkách (papírový obal, deset stínů v paletce) a jedné Spectrum paletce (Matte spectrum, 16 barev), a to se nebavím o všech těch Sleek variacích, které mi prošly rukama. Zvenčí jsem viděla hnědou a béžovou a podvědomě jsem se dost bránila čistému Pařížskému vzhledu, protože jsem myslela, že mi tím pádem končí hraní s barvami. Jak jsem tak zkoumala vlastní obličej a vlastní typologii, všimla jsem si, že Francouzky obecně jsou barevně naprosto jiné – nebo aspoň ty, které si vybírám já.

Spíš hnědé až tmavé a spíš hrubé vlasy, pleť se studeným podtónem a šedavým nádechem ve srovnání s mým lehce béžovým zlatem a velice rychle jsem si všimla, že ohledně nude stínů sahám často po zlatavě tónovaných produktech. Typicky „Easy baked“ od Urban Decay, „Silver Ivory“ od Clarins nebo Sheers and Voiles od Zoevy. Když si ty barvy představím na šéfredaktorce francouzské mutace Vogue Emanuelle Alt, modelce Ines de la Fressange nebo spisovatelce Caroline Maigret, má to do přirozeného looku docela dost daleko. Přitom jsem si za posledních pár let vyzkoušela, že právě takové odstíny na mně vypadají nejlíp a nejpřirozeněji a že je to právě klasická studenější matná hnědá, která se nejčastěji uvádí jako nude a která na mně vypadá poněkud výrazněji, než by se mi líbilo.

Když jsem se začala pohybovat čistě v tónech svojí pleti a v tom, co vypadá nejpřirozeněji na mně, přestal to být opruz poměrně dost rychle. Časem jsem začala ubírat líčidel, aby začal prosvítat můj skutečný obličej, až konečně přišel čas na ty Pařížské červené rtěnky a průhledný lesk na rty, protože s čímkoliv jiným jsem se už nezvládala ztotožnit. Neplatí, že bych vyměkla, přestala se líčit nebo se začala zanedbávat, i když jsem minulý týden pokořila svůj letitý rekord a byla kompletně nalíčená během patnácti minut, což se mi už pěkně dlouho nestalo.

Když narazím na nějaký článek o Pařížankách v časopisech nebo na internetu, většinou se jenom směju. Ani by mě nenapadlo brát takové rady vážně, i když jsem ještě nějaký čas zpátky podobný materiál hltala s náruživostí sobě vlastní a byla schopná vyloženě zkoušet kraviny. Ale to si nejspíš každá žena musí odžít sama …

Potíže s beauty blogerkami

Chuť nakupovat a vybírat, touha po nových věcech – ne skrz to, že by člověk nic takového neměl, ale skrz pocit, že všechno, co má doma je nudné a on potřebuje „čerstvý vítr“ . Stav, kdy všechny krabičky doma zastarají po vydání nové dávky kosmetiky a nutnost sledovat beauty vlogy, protože člověka baví pozorovat všechny ty krabičky. Je velice jednoduché spadnout do stavu, kdy nakupování začíná být hodně špatný pán. Začíná to u mladých dívek, které de facto vyrůstají na beauty blogerkách, které jsou produkty regulerně zavalené, a nedostatek kontaktu s pevnou zemí zapřičiní, že jim ty tuny a tuny produktů doma připadají naprosto normální.
Pokračování textu Potíže s beauty blogerkami

Čtyři týdny bez hormonů

Může to být poslední půlrok, co si všímám cílenějšího tažení proti hormonální antikoncepci. Souhlasím s tím, že je nešťastné brát ji „jenom“ skrz ten primární účel, tedy zabránění početí, když je jinak žena zdravá. Zároveň patřím k lidem, kteří zvládají respektovat úroveň cítění jiných žen. Když říkají, že se bez hormonů cítí příšerně a antikoncepce jim pomáhá „usměrnit“ cyklus, nejsem  z těch, kteří by dotyčné ženy na sílu a na moc lámaly na stranu bez prášků. Od toho jsou jiní.
Pokračování textu Čtyři týdny bez hormonů