Kdo dnes krade ve VGA?

Když hackeři koncem minulého měsíce odčerpali z televizní stanice  HBO kolem 1,5 TB dat, nikdo pořádně nevěděl, co všechno zmíněný balíček obsahoval. Začalo být jasno, když se na internetu objevily neodvysílané díly seriálů Hráči a Pokoj 104. Velkolepé finále mělo nastat se čtvrtým dílem seriálu Hra o trůny, který aktuálně běží v premiérové sedmé sérii.
Pokračování textu Kdo dnes krade ve VGA?

Příliš ezoteriky škodí

Kupa věcí se zdá jako dobrý nápad. Třeba psát ezoterikou říznutý web, nebo se na všechny ty ezo věci dívat okem průzkumníka a chtít si vytvořit jméno jako „Trochu žurna, trochu ezo“ . Dost dobrý nápad na to, aby to celé šlo uskutečnit; pak ale stačí narazit na jediný titulek, a všechny jistoty dostanou pořádnou ránu.
Pokračování textu Příliš ezoteriky škodí

Úhel pohledu: Virtuální vzory

Dovoluji si vás při druhé červencové sobotě přivítat u prvního dílu mého nového projektu. Inspirací mi byla Lenka Koubová z webu Little Dreamer, a její série „Na slovíčko s eL“ . Když jsem to tak viděla, zatoužila jsem po něčem podobném vlastním, a tak vznikla moje one woman show 🙂 . Představuju si ji jako odlehčenou rubriku, zaměřenou na upřímné komentování témat, která se mě v aktuální době budou dotýkat, nebo mě zaujmou „venku“ v médiích.
Pokračování textu Úhel pohledu: Virtuální vzory

Chyť si svoji spolupráci

Když jsem ještě rok zpátky četla v rozhovorech nebo v článcích, že těm slavnějším blogerům začaly spolupráce chodit samy od sebe, nějak jsem si to nedokázala představit. Minulý týden jsem začala mít takový neodbytný pocit, že se ty spolupráce začínají stávat reálnějšími a reálnějšími. Nějakého půl roku zpátky jsem narazila na nabídku jakéhosi e-shopu ( byl to první případ, kdy jsem zaregistrovala podobný „Hledáme blogerky“ inzerát) , nějakou dobu zpátky jsem viděla na Facebooku jedné spisovatelky nabídku ve stylu: „Přišly mi nové knížky z tisku, hledám pro ně ubytování, značka: za recenzi“ , a minulý týden jsem našla zase na Facebooku nabídku značky Saal digital. Saal nabízel poukaz na 1 200 Kč, s tím, že si od nich objednáte fotoknihu a na oplátku o té fotoknize napíšete na sociální sítě nebo na blog.

Když člověk vidí ty slavnější blogerky, má o samotných spolupracích všelijaké představy. Když se ale spolupráce jako takové začaly kolem mě rojit v reálu, zjišťuju, že jsem vůči nim nějak podivně chladná. Přitom, kde by byla nějaká odlišnost? Jednou bych psala o nějaké levné kosmetice, podruhé by se na webu objevila knížka, a teď někdy by vyšel článek o fotoknize. Když si to ale představím ve skutečnosti, připadá mi, jako  kdyby tento scénář jel po naprosto jiné koleji, než jedu já. Když jsem ty nabídky viděla reálně před sebou, jenom jsem se usmála a jela zase dál.

Celé to vypadá, jako kdyby se blogerovi po určité době otevřel další level. U mě to trvalo osm měsíců blogování ve stavu, kdy jsem věděla, co chci psát a kam chci s webem směřovat. Když jsem se ale měla zařadit do příslušného proudu dálnice, najednou jsem necítila, že bych tamtudy měla jet, a rozhodla se dělat si dál po svém. Přitom o co jde? Fotoknihu bych uživila; z fotek jsem dělala takto svázaný výstup jenom ten z cyklu o Vnorovech, a zbytek obrázků v papíru nemám.  V tomto okamžiku nemám vysvětlitelný důvod, proč jsem se tak rozhodla. Poměrně dost věcí cítím tak nějak v auře kolem sebe, ale zvukové a myšlenkové vysvětlení pro ně nemám; jenom vím, že to chci nebo nechci a zvykla jsem si tyto vjemy respektovat.

Samozřejmě jsem si všímala, kolik procent obsahu blogerek tvoří spolupráce, a stejně tak jsem proslavující se blogerky řadila do žebříčků podle sponzorovaných článků. Pokud mám být upřímná, neuvažovala jsem pořádně o tom, jestli bych chtěla nebo nechtěla jít stejným směrem. Nějak jsem nepřemýšlela o spolupracích pro sebe a pro svůj web, protože mě inspirace pokaždé vedly poměrně dost svérázným směrem. Psát recenze mě nebaví, a fotit produkty a líčení tak, aby snímky k něčemu byly je milionkrát těžší, než je zvenčí vidět.  Navíc se obsah mého blogu doteď pořádně nevěnoval ničemu, co by se dalo využít jako důvod pro recenze daných věcí, šminek zvlášť.

Blogerkám dlouhodobě vytýkám jednu recenzi vedle druhé a nedostatek kreativity. Donekonečna jsem napadána s tím, že ničemu nerozumím a že beauty blogerka nemá žádnou jinou možnost. Dlouhodobě nabádám slečny, aby si beauty blogy stavěly na nějakém kreativnějším nápadu, a do zblbnutí mi píší pod články blogerky s tím, že blogování je o něčem jiném, a že tak, jak si to představuju já, to doopravdy nejde. Dost možná i proto na mě ty reálné spolupráce na dosah mé ruky působí tak jak působí. Už jsem dost daleko na to, abych důvěřovala svojí vlastní kreativitě a svým vlastním pocitům, a nezpochybňovala se za to, že nechci z webu plakátovací plochu.

Když jsem se rozhodla důvěřovat svojí vlastní kreativitě, zařídila si vlastní web a zaměřila články přímo mezi žurnalistiku a alternativní odvětví, zdaleka jsem netušila, co to bude obnášet, jaké projekty nachystat a jakým směrem vymýšlet samotné články. Nakonec se to rediguje tak nějak samo, a to včetně spoluprací. Tak jsem sama zvědavá, co bude za další rok 🙂 .

Nemoc českých hudebních bossů

Přibližně měsíc zpátky skončila Eurovize – hudební soutěž, spočívající v dodání jedné úplně nové písně a následném zasílání hlasů té věci, která se povedla nejlíp. Kromě toho, že to v médiích vypadá, jako kdyby Eurovize skončila minimálně před rokem a ne jen několik týdnů zpátky, je vidět, že klasicky česká produkce boduje jen málo. Nejedná se o to, že bychom tady neměli šikovné autory. Problémem je spíš fakt, že vrcholový hudební byznys ovládá pár lidí, kteří byli v kurzu už za minulého režimu, kdy „vykrádali“ zahraniční rádia a přetextovávali českým zpěvákům cizí práce.

Když už se něco podaří, autoři jsou navyklí pracovat konkrétním způsobem, tak se stává, že jednu písničku zpívá už třetí zpěvačka v řadě a česká média to považují za normální. Když byl František Janeček ženatý s Marylou Rodowicz, polskou folkovou zpěvačkou, složil jí píseň. Tak nějak se to čekalo a nic takového by mě nepřekvapilo. Uběhla nějaká doba a Janeček použil stejný hudební motiv pro další mladou zpěvačku, která tehdy začala fungovat v kapele „Kroky“ pod Janečkovým producentským vedením . Zrodil se hit „Léto“ , který se v naší zemi zapsal jako hit Ivety Bartošové, protože Rodowiczová táhla nejvíc kolem 70. let minulého století a v současné době nemá v Česku tak viditelnou posluchačskou základnu, jakou má Bartošová pomalu ještě dneska.

Iveta Bartošová zemřela v roce 2014. Uběhly tři roky, a Janeček poskytl tutéž píseň už třetí zpěvačce. Natálie Grossová působí v muzikálech, buduje si jméno a vstupuje do podvědomí lidí, tak se stala tou nejvhodnější osobou pro reinkarnaci Janečkova nejpředělávanějšího hitu. Osobně to považuju za nešťastné. Ne provedení Grossové; na to, že zpívá věc po Bartošové se Natálii povedlo předělat hit se ctí a má dost reálné šance na to, aby její „Léto“ bylo hodně slyšet. Jde mi spíš o samotný zajetý princip českého vrcholového byznysu: české hudbě vládnou manažeři navyklí pracovat podle regulí komunismu, a jak vykrádali evropské a světové kapely tehdy, vykrádají i v současnosti. Co na tom, že už začali vykrádat i sami sebe? Jsou tak zvyklí pracovat, a mladé zpěvačky tak jako „megahity“ dostávají věci, které mají za sebou už několik křížků a několik dalších zpěvaček, které měly smůlu v tom, že je u nás málo znají, nebo že jsou už mrtvé. Nemá to kdo zpívat? OK – napařím to jiné.

Na jednu stranu považuju za výhodné, že jsme se jako země začali v evropské soutěži „Eurovision song contest“  angažovat. Víme dvě věci: že ty dinosauří principy v celkovém měřítku nefungují, a že musíme dát prostor kreativitě a zkušenostem, abychom se pohnuli dál, neměli z českých soutěžních příspěvků pocit cizosti a dokázali se ztotožnit s tím, co tam naše zpěvačky budou prezentovat. V posledních dvou kolech napsali soutěžní písničky pro ČR týmy ze Švédska (jako interpretka vybraná Gabriela Gun) a z Anglie (vybraná Martina Bárta) . Přišel čas trochu provětrat staré zvyky, abychom nemuseli hledat naše zpěvačky působící v zahraničí, protože našim chybí otrkanost, zkušenosti a schopnost konkurovat celé Evropě, a stejně tak by bylo dobré pomalu delegovat právo psát Eurovizí soutěžní věci na české autory. Ne že by doteď nepsali; funguje to tak, že odborná porota vybírá ze zaslaných soutěžních příspěvků. Pointa je v tom, že se žádný český pokus neměl šanci dostat trochu výš, což je pro nás celkem škoda.

Nemoc českých hudebních bossů používat evropské písně, opatřovat je českými texty a propagovat je jako nové hity mi začíná dost vadit, stejně jako jejich návyky recyklovat svoje věci až do zblbnutí. V nutnosti opakovat muzikály až do zblbnutí je tento problém dotažen ad absurdum; zmiňme Kleopatru, jež měla premiéru v roce 2002, nebo Draculu, který přišel na jeviště poprvé v roce 1995, aby pak ještě v roce 2015 stěžejní hity „dědili“ další a další zpěváci. V atmosféře muzikálů se to dá chápat. Ty jsou nastavené a udělané úplně jinak. Průšvih nastává v okamžiku, kdy muzikálovou optikou pracují i bossové u sólových zpěváků. Pět lidí před ním? Nevadí; teď to bude zpívat on.

Ty mladinké zpěvačky si neuvědomují, že s takovým hitem nebudou spojené ony. Ony si nemusejí uvědomovat, že přezpívat živý hit znamená stát se kopií.  Manažeři by si toho ale vědomí být mohli. Za takových podmínek to jsou právě oni, kdo posílá kariéry dívek do kytek, protože jim jako sólový projekt dává přezpívat věc, kterou už mělo x dalších lidí před ní. Zvlášť velký průšvih nastává, když jednu sólovou věc znáte od několika lidí, působících zároveň. Když v příhodnou dobu nepřijdete s hitem, nedostanete další šanci – zeptejte se těch davů semifinalistů ze všech Superstar, co jich už na Nově jelo.

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že autor písně má svaté právo dělat si s ní co chce. Může ji prodat i padesáti různým lidem, pokud budou oni ochotní danou věc zpívat. Ostatně, odpovídá to muzikálové kultuře, která se v našem hudebním rybníčku usadila. Pět hudebních motivů, použitých na střídačku a dokola v dvouhodinovém hudebním díle. Ale to už je povídání na jiný článek …