Blogerka po třicítce

Jsou věci, které člověku do dvaceti let přijdou jako vynucené systémem. S tím, že se mně přece nemůže stát, že bych vyměkla, přestala se (skoro) líčit, že ty moje silné černé linky se silným nánosem růžové lesklé rtěnky nemůžou být zdrojem těch udivených pohledů a špatně utajovaných řečí jako: „Teď se pomalu nenápadně otoč, ta je ale zmalovaná“  . Jsou věci, ze kterých člověk jednoduše vyroste, a jsou záležitosti, které k dalšímu levelu ženy jednoduše patří.
Pokračování textu Blogerka po třicítce

Okurková sezóna

Docela mi sedí, že se aktuálnímu období v médiích říká „Okurková sezóna“ . Novináři mají pocit, že se v době dovolených neděje nic otisknutelného, a tak mají letní prázdniny kromě školáků i novináři a články v rubrikách přibývají daleko pozvolněji, než kdykoliv jindy během roku.
Pokračování textu Okurková sezóna

Deset let blogerkou: Vděčný cíl pro cizí merch?

Patřím mezi lidi, kteří se potácejí mezi dvěma póly. Tím prvním pólem jsou viditelnější blogerky, tím druhým pólem jsou bulvární youtube kanály, které se věnují vesměs posmívání a zesměšňování blogerek, které se danému bulvárnímu novináři nějak nelíbí. Vesměs nepíšu o konkrétních kauzách, protože mi nějaký vnitřní blok brání rozebírat podobné věci, a to ani ne proto, že bych přesně věděla, co a proč dělám, jako spíš z typicky ženských důvodů, znějících: „Proč? Protože jsem to řekla!“ .

Jestli se mám vyjádřit ve třetinách, jedna třetina patří bulvárním youtuberům a dvě třetiny pomlouvaným blogerkám. Nějak se prankery nechci zabývat, ale čas od času mi to nedá a oživím odběr u člověka, který mě svým bulvárním stylem zajímá, a dál pročítám diskuze, které označují průměrně vážící youtuberky pojmy jako: „Je tlustá jak prase, ta musí mít aspoň metrák“ . Přitom většinu času vím, že si tím spíš škodím. Proč? Dokonale vysvětlit se mi to daří teprve po přečtení knížky Bryana Tracyho. Nebo přesněji: narazila jsem u Tracyho na teorii, která mi k tomu docela dost sedí.

Od nějakých osmnácti let se cítím jako blogerka. Ne jako rýpal nebo bulvární novinář, ale jako blogerka. Člověk, který píše a těší ho, když si jeho výplody přečte někdo další. Čím dál častěji cítím velkou radost, když se některé české blogerce podaří větší věc. Diář dua A Cup of Style, rose gold limitované štětce Petry LovelyHair, knížka o kosmetice blogerky GetTheLouk. Prostě mám radost pomalu i za ty holky, a nenapadlo by mě někde psát: „Koupila to na AliExpresu a logo si tam vyryla zapalovačem nahřátou jehlou“ .

Tracy ve své knížce píše, že úspěch je jediná věc, za kterou se platí beze zbytku předem. Musíte obětovat daleko víc, než jsou schopní obětovat ostatní, a teprve po vynaloženém času a úsilí sklidíte, co jste zaseli. Má to být rozdíl mezi úspěšnými a průměrnými: ti úspěšní v tom nechají krev a duši a nehrabou se pomalu v ničem jiném. Vloží obrovské úsilí do svojí značky, a ta zaplacená cena se jim vrátí v úspěchu a odběrech, bavíme-li se o blogerkách.  Ti průměrní jenom brečí, že jim nikdo nedá odběr, a jediná jejich inovace je v okopírování dalšího formátu, který vymyslel někdo cizí. Právě ochota zaplatit vysokou cenu v plné výši a předem a mít dost sebekázně na to, aby to člověk vydržel a obětoval má být ten rozdíl mezi dvaceti procenty úspěšných a osmdesáti procenty průměrných.

Od začátků svého blogování mám sklony sledovat spíš ty úspěšnější blogerky než zdroje, které rozebírají zakopnutí a kauzy. Pravda, ideál úspěšné blogerky se s léty mění podle toho, kde zrovna jsem a co považuju za úspěch, ale Tracy to komentuje tak trochu zrcadlovou ideologií. Když se věnujete viditelnějším blogerkám, žijete v té energii a tvoříte „pod vlivem“ těch úspěšnějších, nutí vás to směřovat stejným směrem, kterým jdou ty úspěšné blogerky. Když se ale zastavíte u rýpalů, kterým není nikdy nic dobré, nemůžete se stát slavnou blogerkou, protože svým myšlením a svými pohnutkami „tvoříte“ svoji realitu podle vzoru těch vrtalů  a rýpalů, po kterých nic kloudného nezůstává. Bryan Tracy považuje za nejdůležitější součást úspěchu sebekázeň; zjednodušeně ochotu dělat věci, na které se všichni ostatní vykašlou, protože neodpovídají přirozenějšímu ideálu cesty nejmenšího odporu. Jenže kdo chce někam dojít, musí myslet celostnějším způsobem a myslet i na to, co bude, když potřebné věci neudělá (nevloží čas do blogu a článků, nebude se věnovat dalšímu vzdělávání, nedá energii do vývoje dalších nápadů) .

Moje přirozené nastavení mě táhne kopírovat spíš postoj pomlouvaných blogerek než osob, které rozebírají všechno, co se jim nevejde do některé ze škatulek. Mám sklony hledat energii spíš u Carrie Kirsten, GetTheLouk a A Cup of Style než u youtuberek, které řeší, že má Carrie plastiku horního rtu a Lucka s Nicole jsou k uzoufání nudné a chodí oblékané jako staré báby. Dlouho jsem to neměla jak vysvětlit. Teprve Tracyho teorie o dosahování úspěchu mi do celé problematiky vnesly trochu světla. Baví mě sledovat úspěšnější blogerky, nabírat jejich energii a tvořit pod vlivem jejich postupů a jejich cesty. Přirozeně se tím třídí energie, kterým jsem ochotná se vystavovat a které jsem ochotná začlenit do života. Neptejte se mě proč; sama jsem zvědavá, kam mě to celé zanese 🙂 .

Chyť si svoji spolupráci

Když jsem ještě rok zpátky četla v rozhovorech nebo v článcích, že těm slavnějším blogerům začaly spolupráce chodit samy od sebe, nějak jsem si to nedokázala představit. Minulý týden jsem začala mít takový neodbytný pocit, že se ty spolupráce začínají stávat reálnějšími a reálnějšími. Nějakého půl roku zpátky jsem narazila na nabídku jakéhosi e-shopu ( byl to první případ, kdy jsem zaregistrovala podobný „Hledáme blogerky“ inzerát) , nějakou dobu zpátky jsem viděla na Facebooku jedné spisovatelky nabídku ve stylu: „Přišly mi nové knížky z tisku, hledám pro ně ubytování, značka: za recenzi“ , a minulý týden jsem našla zase na Facebooku nabídku značky Saal digital. Saal nabízel poukaz na 1 200 Kč, s tím, že si od nich objednáte fotoknihu a na oplátku o té fotoknize napíšete na sociální sítě nebo na blog.

Když člověk vidí ty slavnější blogerky, má o samotných spolupracích všelijaké představy. Když se ale spolupráce jako takové začaly kolem mě rojit v reálu, zjišťuju, že jsem vůči nim nějak podivně chladná. Přitom, kde by byla nějaká odlišnost? Jednou bych psala o nějaké levné kosmetice, podruhé by se na webu objevila knížka, a teď někdy by vyšel článek o fotoknize. Když si to ale představím ve skutečnosti, připadá mi, jako  kdyby tento scénář jel po naprosto jiné koleji, než jedu já. Když jsem ty nabídky viděla reálně před sebou, jenom jsem se usmála a jela zase dál.

Celé to vypadá, jako kdyby se blogerovi po určité době otevřel další level. U mě to trvalo osm měsíců blogování ve stavu, kdy jsem věděla, co chci psát a kam chci s webem směřovat. Když jsem se ale měla zařadit do příslušného proudu dálnice, najednou jsem necítila, že bych tamtudy měla jet, a rozhodla se dělat si dál po svém. Přitom o co jde? Fotoknihu bych uživila; z fotek jsem dělala takto svázaný výstup jenom ten z cyklu o Vnorovech, a zbytek obrázků v papíru nemám.  V tomto okamžiku nemám vysvětlitelný důvod, proč jsem se tak rozhodla. Poměrně dost věcí cítím tak nějak v auře kolem sebe, ale zvukové a myšlenkové vysvětlení pro ně nemám; jenom vím, že to chci nebo nechci a zvykla jsem si tyto vjemy respektovat.

Samozřejmě jsem si všímala, kolik procent obsahu blogerek tvoří spolupráce, a stejně tak jsem proslavující se blogerky řadila do žebříčků podle sponzorovaných článků. Pokud mám být upřímná, neuvažovala jsem pořádně o tom, jestli bych chtěla nebo nechtěla jít stejným směrem. Nějak jsem nepřemýšlela o spolupracích pro sebe a pro svůj web, protože mě inspirace pokaždé vedly poměrně dost svérázným směrem. Psát recenze mě nebaví, a fotit produkty a líčení tak, aby snímky k něčemu byly je milionkrát těžší, než je zvenčí vidět.  Navíc se obsah mého blogu doteď pořádně nevěnoval ničemu, co by se dalo využít jako důvod pro recenze daných věcí, šminek zvlášť.

Blogerkám dlouhodobě vytýkám jednu recenzi vedle druhé a nedostatek kreativity. Donekonečna jsem napadána s tím, že ničemu nerozumím a že beauty blogerka nemá žádnou jinou možnost. Dlouhodobě nabádám slečny, aby si beauty blogy stavěly na nějakém kreativnějším nápadu, a do zblbnutí mi píší pod články blogerky s tím, že blogování je o něčem jiném, a že tak, jak si to představuju já, to doopravdy nejde. Dost možná i proto na mě ty reálné spolupráce na dosah mé ruky působí tak jak působí. Už jsem dost daleko na to, abych důvěřovala svojí vlastní kreativitě a svým vlastním pocitům, a nezpochybňovala se za to, že nechci z webu plakátovací plochu.

Když jsem se rozhodla důvěřovat svojí vlastní kreativitě, zařídila si vlastní web a zaměřila články přímo mezi žurnalistiku a alternativní odvětví, zdaleka jsem netušila, co to bude obnášet, jaké projekty nachystat a jakým směrem vymýšlet samotné články. Nakonec se to rediguje tak nějak samo, a to včetně spoluprací. Tak jsem sama zvědavá, co bude za další rok 🙂 .

Deset let blogerkou: Multitasking a opouštění nepotřebného

Moje začátky znamenaly přidávání všeho, co mě v danou dobu zajímalo. Musím se přiznat, že jsem si u žádného z mých blogů nedokázala představit, že by měl vydržet dalších pět až deset let. Brala jsem to tak, jak to přicházelo a to zároveň znamenalo i roztříštěnost a snahu pojmout všechno najednou – aspoň tedy mezi lety 2007 – 2010, kdy jsem měla svoje první blogy. Bylo jich několik zároveň, byly na stejné platformě a i když měly jiný obsah, byly vlastně všechny formálně stejné. Pokud si vzpomínám dobře, jeden byl zaměřený na Argemu, jeden na můj deníček a prozaické texty a jeden na kapely a bigbítovou scénu. Nějak jsem si nedokázala představit, že bych to měla míchat do jednoho webu – už jenom do představy o blogu o Argemě mi nezapadaly moje deníčky a data o dalších kapelách; ne tak ještě míchat všechno dohromady.

Tehdy jsem věděla, proč to dělám, a dokážu se pochopit i po letech. Věděla jsem, co mě k tomu vedlo a jaký to mělo význam. Období kolem roku 2009 bylo nicméně posledním, kdy jsem sama tvořila několik stránek najednou. Ráda zmíním svoji práci pro ostatní projekty, třeba internetový časopis Numéro Un (šéfredaktorka Andělka Heřmánková) , fotografický klub původně pod vedením Elišky Prokopové, nebo grafické stránky, kde jsem chvíli dělala šéfku a tvořila designy pro Blog.cz ke stažení  (neptejte se 🙂 🙂  ) . Pořád to ale byla práce několika lidí najednou a nebyla jsem to já, kdo tvořil dvoje stránky najednou. Můžu s klidem říct, že jsem po všechny svoje blogové projekty měla sklony míchat žurnalistiku, ezoteriku, kosmetiku, knížky, fotky a lifestylový blog do jedné velké kupy a řešila to jenom rubrikami. Rozhodně nemůžu říct, že bych neměla prostor pro vytvoření těch dalších x samostatných blogů. Teprve až tady na doméně jsem začala třídit materiál trochu radikálněji a osekávat si pole působnosti, ale to jsem jenom uzavírala cesty, které mě spíš zatěžovaly, zdržovaly a nedělaly mi vůbec žádnou radost.

Třídění mojí inspirace je proces, který ještě zdaleka není u konce. Poměrně brzo po začátku blogování jsem začala fotit (pořádněji v roce 2009) , a od té doby mám všechny snímky na všech svých projektech svoje. Vlastně jsem si zafixovala, že k blogování vlastní fotky patří, a protože jsem s blogováním začala zkoušet i focení mobilem a všechny tyto věci,  tak jsem se na to cvakání zapomněla podívat stejně kritickým okem, jako na recenze knížek a články o kosmetice. Zjišťuju, že je pro mě vhodnější učit se vybírat dobré fotky z vnějších zdrojů (a velice často je to daleko lepší i pro ty články samotné) a svoji fotografickou inspiraci nechat existovat vlastním životem.

V roce 2014 mi „umřel“ externí harddisk s fotkami,  já začala nejpovedenější snímky vyvolávat, a až tehdy jsem si všimla, že velice málo volím k vvyvolání kytkový  materiál. Čas od času se některá povede, ale daleko víc vybírám snímky, které vznikají „bokem“ a většinou nejsou použitelné jako ilustrační na web. Proto jsem přibližně dva měsíce zpátky začala vybírat i snímky z volně použitelných zdrojů a vybírat obrazový doprovod víc podle tématu článku. V lednu nebo v únoru jsem ukončila projekt Vnorov, vyvolala finální výběr fotek,  a od té doby cítím ve vzduchu kolem sebe další velké téma. Cítím tu energii kolem sebe, ale chce ještě nějaký čas.

Schopnost osekat potřebné na tu nejnutnější dřeň  se ukazuje jako zajímavá cesta k vytvoření vlastního stylu a vlastní zkratky. Netvrdím, že mám miliónový web, ale poctivě můžu říct, že jsem s ním subjektivně zatím nejdál, než jsem kdy byla s jakýmkoliv předchozím projektem.

Související odkazy

Internetový časopis Numéro Un (než to, co zbylo někdo smaže 🙂 )
Listy Snů – osobní web šéfky Numéra Ash
Fotografický klub Fotografia.blog.cz – stále funkční projekt pod patronátem jiných správců