Snový deník: Tudy ne

Nějakou dobu jsem si před spaním vždycky vizualizovala nějakou věc. Zjistila jsem, že si tak částečně zvládám „plánovat“ sny, tak jsem pokaždé usínala s tlakem a nervozitou, jestli se mi to v noci povede nebo ne. Jak už to tak bývá, nakonec jsem zjistila, že je ten tlak ve skutečnosti daleko větší než jsem myslela, a že si tím očekáváním v praxi spíš škodím.

Poté, co se mi z kontaktu se čtyřmi různými muži nepovedlo ani jedno rande, a celkově to vypadalo, jako kdyby někdo z mého okolí všechny schopné chlapy vymetl, jsem se rozhodla trochu zvolnit. Ne tedy že by mi to došlo samo; dostal se mi do rukou článek od Jaroslava Duška, ve kterém psal, že když vytváříme tlak a očekáváme, nemůže Vesmír tvořit po svém, a tak tedy stojí a čeká, až nás to vyvíjení síly přejde, aby mohl dál pracovat v náš prospěch. V tu chvíli mi došlo, že to nejlepší, co můžu se svým životem udělat je netlačit, neočekávat a nechat všechno plynout, a tím pádem jsem také přestala hrabat do svojí před-usínací fáze.

Kromě toho, že se celkově líp vyspím jsem si všimla daleko živějších snů. Ne že by mi budily emoce; „jenom“ jsem v nich daleko vědomější, i když to úplně není lucidita v pravém slova smyslu. I když – stála jsem ve snu na odbočce do vedlejšího města. Jedna cesta vedla na silnici; ta silnice je poměrně úzká a navíc je to hlavní tah na Slovensko. Každý tam jezdí jako šílenec, a když tam chcete jet třeba na kole, je to dost o krk. Když na té křižovatce pokračujete rovně, dostanete se na 2 km úsek mezi polem a stromy, který slouží jako cyklostezka. Dřív byla na šířku jednoho běžného betonového panelu; poté, co začal každý panel trčet jinak je vytahali a cyklostezka dostala asfaltový koberec.

Já jsem v tom snu naprosto samozřejmě kráčela odbočkou na tu úzkou silnici, že půjdu do toho města. Ušla jsem asi dva metry, když jsem se zarazila, vzpomněla si na cylisty, kteří po té silnici jeli předešlý den (v hmotné realitě, ve skutečnosti) a otočila jsem se a vydala se právě na tu cyklostezku. Dál jsem už nedošla; buďto jsem se vzbudila, nebo „se to“ přehodilo v další sen. Když jsem ve snu před tím jezdila vlakem a tahala s sebou dvoumetrové dřevěné klády (nevím proč, neptejte se mě 🙂  ) , bylo všechno naprosto automatické a plynulo to jako řeka. Kdežto u té křižovatky to byl naprosto jasný záblesk, kdy jsem si vzpomněla a zařídila si svoje další konání podle reálií, které nepatřily do snu.

Netlačit a nechat věci pracovat svým vlastním tempem je zatím moje nejlepší strategie. Obecně zjišťuju, že na mě tabulkové principy moc nefungují. Věci se většinou najdou samy, když jim člověk aspoň trochu věří.

Nové články do e-mailu

Nechce se vám číhat na každý můj nový článek? Přihlaste se k odběru novinek, a budu číhat za vás 🙂 .

Autor

Andrea V.

Půlka žurnalistky, která má v oblibě lehčí sloupkovité útvary, půlka ezoteričky, které se stále míchají do věcí jemnohmotné principy. To, co z toho vzniká je takový lehký osobitý mišmaš ...

2 komentáře u „Snový deník: Tudy ne“

    1. Netlačit je hodně dobrý postup. Člověk by to, co vymyslí sny samotné ani samostatně nevymyslel 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *